Jak mě Bůh povolal na biblickou školu v Kolíně

V roce 1986 jsem úspěšně absolvoval pedagogickou fakultu v Praze a potom jsem rok strávil v základní vojenské službě. Ačkoliv jsem věděl, že jsem vysokou školu vystudoval podle Boží vůle, občas jsem si kladl otázku, nač mi vlastně toto studium bylo, když stejně nemohu pracovat jako učitel. V roce 1987 ještě stále byla totalita a učitelé byli zavázáni vyučovat v duchu marxismu-leninismu. Našel jsem si tedy práci na dráze a ve volnu jsem sloužil v církvi. Vysokoškolský diplom jsem si schoval do šuplíku.

Po sametové revoluci se všechno změnilo, já jsem však už netoužil pracovat ve školství. Sloužil jsem jako vedoucí mládeže a jako druhý pastor pražského sboru Apoštolské církve. V roce 1991 jsem se stal duchovním pracovníkem Apoštolské církve na plný úvazek. Jen zpovzdálí jsem sledoval, že Rada církve založila biblickou školu v Kolíně, má práce však byla zcela orientována na pražský sbor.

V roce 1993 mě oslovil bratr Rudolf Bubik, který byl předsedou Apoštolské církve v České republice. Biblická škola potřebovala ředitele, jelikož dosavadní ředitel Josef Brenkus se musel v důsledku rozdělení Československa věnovat už jen práci na Slovensku. Biblická škola, tehdy se jmenovala Letniční biblická akademie, potřebovala ředitele s magisterským vzděláním v teologii nebo pedagogice.

Když mi bratr Bubik nabídl práci ředitele, začal jsem rozeznávat Boží záměr. Kristus věděl, kdy padne totalita a věděl, že Apoštolská církev bude mít biblickou školu. Věděl, že se Československo rozdělí a také věděl, že Letniční biblická akademie bude v roce 1993 potřebovat ředitele. To kvůli tomu mě Bůh na jaře 1982 – celých 11 let dopředu – povolal ke studiu na vysoké škole.

Avšak můj přechod z Prahy do Kolína nebyl jednoduchý. V srdci jsem stále nosil přesvědčení, že Bůh mě povolal ke službě v pražském sboru. Chvílemi jsem měl pocit, že Boha zrazuji. Na jaře 1993 jsem začal dojíždět do Kolína, abych se seznámil se studenty a školou. Začal jsem organizovat studentské modlitby, s nimiž mi pomáhal misionář Tom Lofton. Jednou jsme byli v modlitebně V Zídkách, modlitby vedl bratr Tom, okolo něho se modlili studenti a já jsem se modlil v jazycích a procházel sem a tam. Najednou mi Duch svatý řekl: “Tato škola je moje dílo a ty jsi jeho součástí.”

V tu chvíli se v mém srdci zrodila jistota, že Bůh mě chce v Kolíně, kde buduje své dílo biblické školy. Toto ujištění bylo pro mne velmi důležité, protože jsem brzy pocítil, jak málo jsem na řízení biblické školy připraven. Vždyť jsem neměl žádnou zkušenost ze školství. Veškerá moje školská praxe se uskutečnila v rámci studia na pedagogické fakultě. Měl jsem jen zkušenosti s vyučováním ve sboru, avšak ve škole je to všechno jiné. Škola se řídí vzdělávacím programem, který má schválené učební osnovy a ty se musí dodržovat.

Bůh věděl také o této potřebě. V roce 1994 odcházela do důchodu zkušená učitelka a moje tchyně Alena Vršťalová. Také ji oslovil bratr Bubik a ona to přijala jako Boží povolání, aby mi pomáhala v Kolíně. Prodala svůj dům v Hodoníně, přestěhovala se do Kolína a stala se mým mentorem, který mě naučil, jak pracovat ve školství. S její pomocí byly položeny pedagogické základy biblické školy. Teologické základy se zaměřením na pentekostální zaměření biblické školy položil Čechokanaďan dr. Karel Marek, který na školu přijížděl až do svých 84 let. Základy pastoračního poradenství a modlitebního života na biblické škole položil emeritní biskup Rudolf Bubik, který v Kolíně bydlel.

Znáš už Boží vůli pro svůj život?
Chceš vědět, kde a jak máš Bohu sloužit?
Řekni dnes Bohu to, co mu řekl Izajáš:

Izajáš 6,8 „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Jak mě Kristus pokřtil v Duchu svatém

V sobotu 8. května 1982, tři týdny po mém obrácení, jsme s několika bratry z pražského sboru odjeli do Brna na brigádu. Pomáhali jsme s přestavbou domku na modlitebnu. Brněnský sbor se zde na v Životského 10 schází dodnes.

Brigáda trvala celou sobotu a v neděli 9. května jsme šli na shromáždění. Během bohoslužeb jsem byl požádán, abych řekl svědectví o svém obrácení. Popsal jsem, jak jsem přijal Krista a že toužím být pokřtěn v Duchu svatém.

Po shromáždění mě pozval na oběd bratr Pavel B. , tam se k nám připojil starý pastor Tětiva. Když zjistil, že chci být pokřtěn v Duchu svatém, ujal se mne a poklekli jsme k modlitbě. Během modliteb jsem byl naplněn Duchem svatým a začal jsem mluvit cizím jazykem.

Dar jazyků má pro mne velký význam, protože velmi posiluje můj modlitební život.

  • Někdy mám na srdci myšlenky, které se snažím Bohu říci, ale moje vyjadřovací schopnosti na to nestačí.
  • Někdy cítím, že bych se měl za někoho či za něco modlit, ale vůbec nevím, jak na to.
  • Někdy jsem v úzkých nebo pospíchám, přitom se chci se pomodlit, ale nejsem schopen soustředit své myšlenky a převést je do slov.
  • Někdy, například při studiu Božího slova, pociťuji radost a spontánní touhu děkovat Bohu, ale má slova jsou prostě příliš obyčejná a nedostatečná.
  • Někdy mi je smutno, protože jsem zarmoutil Pána, ale mé omluvy se mi zdají nedostatečné.

V takových případech je pro mne dar jazyků velkou pomocí. V jazycích se mohu modlit krátce nebo i celou hodinu. Mohu se modlit potichu nebo nahlas. Mohu se střídavě modlit vlastními slovy, pak v jazycích a pak opět vlastními slovy. V jazycích mohu také zpívat, mohu se v jazycích radovat, v jazycích mohu plakat.

Za pomoci daru Ducha svatého se modlím za věci, na které intelektuálně, emocionálně nebo duchovně nestačím. V epištole Římanům 8,26n je psáno, že nevíme

  • jak se máme modlit,
  • ani za co se máme modlit,
  • ale Duch svatý nám v naší slabosti pomáhá.

Jak nám vlastně Duch svatý pomáhá? Tak, že se modlí skrze naše ústa cizími slovy. Ačkoliv těm slovům nerozumíme, víme, že se Duch svatý našimi ústy přimlouvá za naplnění Boží vůle v životech našich bratrů a sester.

Římanům 8,26n „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.“

Když mě Kristus pokřtil v Duchu svatém, nezískal jsem jen sílu k modlitbám, ale také sílu ke zvěstování evangelia.

Skutky apoštolské 1,8 … dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

Chceš obdržet sílu Ducha svatého k modlitbám a ke kázání evangelia?
Požádej tedy Krista, aby tě pokřtil v Duchu svatém.

Lukáš 3,16 Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.

Odejít k Bohu třeba už dnes

Dnes si připomínám úmrtí své maminky, zemřela 2. 5. 2012, a vede mě to k uvažování o smrti. Nedávno mi těsně po probuzení přišlo na mysl: Žij dnes tak, jako by to byl tvůj poslední den.

Je to taková krutá normalita. Člověk zde žije a jednoho dne skončí. Jako křesťan mám dvě možnosti. Buď zemřu a odejdu ke Kristu, nebo se dožiju druhého příchodu a Kristus mě uchvátí k sobě do oblak (1. Tesalonickým 4,17). V obou případech, ať skrze smrt nebo skrze vytržení, pak už navěky zůstanu s Kristem (Filipským 1,23).

V čem spočívá naše jistota, že budeme s Kristem, a nikoliv v pekle? Naše jistota nespočívá v něčem, ale v někom. Apoštol Pavel říká: „Vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že on je mocen ochránit to, co jsem mu svěřil, až do onoho dne“ (1. Timoteovi 1,12). Vidíte to? Pavel neříká: „Vím, ČEMU jsem uvěřil“, ale „Vím KOMU jsem uvěřil“.

Křesťanská nauka je velmi důležitá, ale nikoho nezachrání. Zachrání mě jedině ON, Bůh Ježíš Kristus, který za mne zemřel na kříži a tím vymazal moje viny. Třetího dne jej Otec vzkřísil a potom posadil po své pravici v nebesích. Tam Kristus koná službu velekněze a podle řádu věčného kněžství „může dokonale zachránit ty, kteří skrze něho přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval“ (Židům 7,25).

Pane Ježíši, prosím Tě oroduj se za mne, abych se k Tobě dostal do nebe. Třeba už dnes.

Jednou se apoštolé ustrašeně zeptali Pána: „Kdo tedy může být zachráněn“? Učedníci se tehdy polekali, protože Ježíš prohlásil o jistém zbožném muži, který však lpěl na svém majetku, že je snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království. Ježíš ustrašeným apoštolům řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno“ (Matouš 19,24-26).

Je nemožné, aby se člověk zachránil spravedlivým životem nebo správnou křesťanskou naukou. Pro věčnost mě dokáže zachránit jedině Bůh.

„Tomu, který má moc uchránit vás před pádem a dovést vás do své slávy neposkvrněné a šťastné – jedinému Bohu, našemu Spasiteli – jemu buď skrze našeho Pána Ježíše Krista sláva a velebnost, vláda i moc přede všemi věky, nyní i po všechny věky. Amen.“ Juda 1,24-25 (Bible 21)

Jak mě Bůh zachránil: svědectví o mém obrácení

Stalo se to 18. dubna 1982. Bylo mi 19 let a byl jsem v 1. ročníku pedagogické fakulty v Praze. Můj kamarád ze střední školy se stal křesťanem. Na podzim 1981 mě vyhledal a vyprávěl mi o tom, jak Kristus změnil jeho život a chtěl, abych taky uvěřil. Říkal jsem si: “To nikdy!. Co když se Vladan zapletl s nějakou sektou a stáhne mě za sebou!?” Patřičně jsem se s ním hádal a zpochybňoval každý jeho argument. V duchu jsem si však říkal, že se Vladan opravdu změnil. Byl klidnější, vážnější, vyzařoval z něj pokoj.

Vladan mě zavedl do rodiny pastora Kocura na Smíchově, v jehož bytě bývaly v době totality tajné nedělní bohoslužby. Kocurovi byli hodní a obětaví lidé. Sestra Helenka mě přivítala jako syna, obdivoval jsem ji, s jakou láskou mě pohostila. Zúčastnil jsem se nedělních bohoslužeb, které se konaly u Kocurů v obýváku. Při bohoslužbách se lidé modlili v cizích jazycích. Bylo to pro mne zvláštní!

18. dubna 1982 byla neděle. Právě jsem se ve svém pokoji na koleji učil do školy, když mi zničehonic došlo, že Bůh mi nabízí příležitost stát se křesťanem. Náhle jsem věděl, že mám vstát, jít za Vladanem a říct mu, že chci, aby se Kristus stal mým Spasitelem. Zároveň jsem si jasně uvědomoval, že mě k tomu nikdo nenutí. Díval jsem se na modré nebe a jakoby se mě někdo ptal: “Opravdu to chceš udělat?” Avšak v mém srdci už bylo pevné rozhodnutí.

Vladan bydlel na privátě v Praze – Proseku. Nebyl doma, tak jsem z telefonní budky zavolal pastoru Kocurovi, jestli neví, kde Vladan je. Když přijel, vzal mě do svého bytu a já jsem mu řekl, že chci přijmout Krista za svého Spasitele. Myslím si, že mi nevěřil a ani bych se tomu nedivil, protože jsem se s ním několik měsíců o víře jen hádal. Ale Vladan si poradil, vzal mě na Smíchov ke Kocurovým.

Pastor byl doma. Byla tam i jeho manželka a myslím, že také oba jejich synové. Všechny jsem zavolal do veliké kuchyně a řekl jsem, že chci přijmout Krista za svého Spasitele. (Doslova jsem řekl: “Rozhodol som sa vyznať Pána Ježíša Krista.”) Musím se přiznat, že jsem při tom nezažil vůbec žádný příjemný pocit. Naopak se ozvalo mé ego, aby mi řeklo, jak velice jsem se ztrapnil.

Pastor mě vzal do obýváku a přečetl Ježíšova slova: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu (Jan 10,9).“ Přiznám se, že jsem těmto slovům tehdy vůbec nerozuměl a vyložil jsem si je po svém. Když jsem vycházel s domu, kde Kocurovi bydleli, řekl jsem si: „Právě jsem vešel do nové duchovní reality a vycházím, abych začal nový život s Bohem.“

Když mě Bůh prostřednictvím mého kamaráda a pastora Kocura zachránil, prožil jsem to, co je napsáno v Bibli: Bůh mě “povolal ze tmy do svého podivuhodného světla”.

1. Petrův 2,9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. 10 Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘(n), nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘(o), ale nyní jste došli slitování.

Bůh mi dal postavení kněze a já nabízím lidem stejnou zkušenost, jakou jsem získal.
Chceš být zachráněn i ty? Chceš i ty přejít ze tmy hříšného života do Božího podivuhodného světla?
Pak se pomodli následující modlitbu:

Pane Ježíši Kriste, jsem hříšník a potřebuji Tě.
Odpusť mi prosím všechny zlé myšlenky i skutky.
Děkuji Ti, že jsi na kříži zemřel také za mé hříchy.
A děkuji Ti, že jsi třetího dne vstal z mrtvých.
Otevírám dveře svého života a zvu Tě dál jako svého Spasitele a Pána.
Ty sám, Pane Ježíši, převezmi vládu nad mým životem.
Učiň ze mne takového člověka, jakým mě chceš mít.
Amen – tak se staň.

Jak mě Bůh přesvědčil, abych studoval na vysoké škole

V Krista jsem uvěřil v roce 1982, když jsem byl studentem prvního ročníku pedagogické fakulty v Praze. Neviděl jsem žádný smysl v tom, abych pokračoval ve studiu. Jednak jsem neměl v církvi žádný vzor, protože všichni naši vedoucí byli horníci nebo dělníci, jednak pedagogická fakulta byla silně ateistická a poplatná marxisticko-leninské ideologii.

Když jsem na jaře 1982 už vážně přemýšlel o tom, že z fakulty odejdu, přihodila se zvláštní věc. Byla neděle a právě jsem se zúčastnil bohoslužeb v soukromém bytě členů našeho sboru. Bylo běžné, že jsme se po bohoslužbách v bytě zdrželi, společně si vykládali a někteří, zvláště svobodná mládež, zůstali v rodině na oběd.

Náš vedoucí mládeže Michal se s kýmsi bavil na chodbě a vyprávěl příběh o tom, jak za zkušeným pastorem přišli mladí vysokoškoláci, kteří zrovna uvěřili Kristu. Řekli mu, že teď, když se stali křesťany, by chtěli naplno sloužit Bohu a veškerý svůj čas věnovat modlitbám a evangelizaci, protože ve studiu na vysoké škole nevidí žádný smysl. Pastor jim však odpověděl: „Bohu nejlépe posloužíte tak, že se budete dobře učit a vzorně si plnit své školní povinnosti.“

Tento výrok nebyl určený mně, vlastně jsem jen mimochodem naslouchal cizímu rozhovoru. Avšak jakmile Michal řekl, že vysokoškoláci poslouží Bohu tím, že se budou dobře učit, ve svém nitru jsem pochopil, že se to týká také mne. Tehdy mi bylo jasné, že Bůh chce, abych na pedagogické fakultě zůstal a neutíkal od svých školních povinností.

Ve studiu jsem pokračoval, ale zároveň jsem se intenzivně zapojoval do práce církve. Nejméně čtyřikrát týdně jsem byl s věřícími. V pondělí jsme mívali bohoslužby pro mládež, ve středu bývala biblická hodina, v pátek jsme se scházeli ke společným modlitbám a v neděli byly hlavní bohoslužby. Pán Bůh mi ve studiu žehnal, takže jsem obvykle složil všechny zkoušky v řádném termínu nebo dokonce v předtermínu. Volno, které jsem získal po zkouškách, jsem věnoval modlitbě, studiu Bible a službě v církvi.

Bůh si své služebníky připravuje dlouho předtím, než je pověří úkolem.
Jsi ochoten / ochotna poslechnout Boha, když ti řekne, abys studoval / studovala na biblické škole?

Jsi ochoten / ochotna si plnit poctivě své školní povinnosti ne kvůli lidem, ale kvůli Bohu, který tě ke studiu povolal? 

Pokud ano, vyznej spolu s Kristem:

Jan 6:38 …neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal.

My jsme sice nesestoupili s nebe, nicméně narodili jsme se shůry a naše postoje musí být totožné s postoji Krista.

 

Co je a co není duchovní růst

Duchovní růst není pouhé zdokonalování zbožného chování. Nesmíme na duchovní růst pohlížet jako na postupné zvládnutí stále náročnějších technik modliteb, bohoslužeb, studia Bible, misie a charity. Takový přístup se uplatňuje ve sportu nebo ve škole. Nejdřív se žáci naučí základní teorie a dovednosti a postupně k nim přidávají stále náročnější dovednosti a techniky, až nakonec dosáhnou stupně mistrovství. Postupné technické zdokonalování vede k zaslouženému pocitu jistoty a úspěchu.

Duchovní růst jde však opačným směrem. Nejde v něm o dosažení náboženské virtuosity, nýbrž o prohlubování osobního vztahu s Kristem, které má dvě dimenze:

  1. Neustále se prohlubující poznání vlastní hříšnosti
  2. Neustále se prohlubující poznání Boží milosti

Jak rosteme v těchto dvou dimenzích vztahu s Kristem, mění se také naše postoje a ty se odrážejí v našem chování, v našich skutcích.

  • Čím víc poznám svoji hříšnost, tím víc budu k Bohu volat o milost. Kdo si myslí, že je zdravý, nebude volat lékaře. Kdo však pozná, že je smrtelně nemocen, ihned si zavolá záchranku.
  • Čím víc volám k Bohu o milost, tím víc poznám Jeho odpuštění. Bůh totiž obětoval Krista, aby mi mohl odpustit.
  • Čím víc poznám jeho odpuštění, tím větší bude moje vděčnost. Uvědomím si totiž, že mi Bůh odpustit nemusel, ale udělal to z lásky.
  • Čím větší je moje vděčnost, tím lepší budou moje skutky. Jsem Bohu vděčný za to, že mi odpustil hříchy. Proč bych tedy dělal něco, co Mu vadí?

Duchovní růst je prohlubující se osobní vztah s Bohem, jehož vedlejším efektem je změna našeho chování.

Proč studovat na biblické škole? Je pro to jediný důvod: Velké poslání Ježíše Krista.

Ježíš přistoupil (k apoštolům) a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte (ČEP: získávejte mi) učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“ (Matouš 28,18-20, ČSP)

Posláním křesťanů je, aby ve všech národech, včetně národa českého:

1. získávali učedníky pro Ježíše Krista
2. křtili je ve jménu Trojice
3. a učili je zachovávat všechno, co jim Ježíš přikázal

Máme-li někoho učit úplně všechno, co nám Ježíš přikázal, musíme to všechno nejdřív my sami dobře znát. Sám Ježíš žil „každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Matouš 4,4). Ve svých rozhovorech se znalci Zákona Ježíš vynikal brilantní znalostí Písem, takže se židé divili a říkali o něm: „Jak to, že se tento člověk vyzná v Písmech, když se tomu neučil?“ (Jan 7,15). Ať si špatně nevykládáme slova „když se tomu neučil“! Ježíš byl Bůh a člověk, a přesto se pravidelně vzdělával v synagoze (Lukáš 4,16), kde se mu od rabínů dostalo kvalitního neformálního vzdělání. Tak byl už jako chlapec schopen disputovat s doktory teologie (Lukáš 2,46n).

Máme-li někoho učit zachovávat všechno, co nám Ježíš přikázal, musíme to nejdřív my sami dělat. A dělat něco správně můžeme teprve tehdy, když tomu správně rozumíme. Bez dobré teorie nebude dobrá praxe. Bez zevrubné znalosti Písma bude naše služba neúplná, bude odrážet pouze ty naše oblíbené úryvky Bible. Kdy sis naposledy přečetl Malé proroky? Dokážeš vyjmenovat všechny knihy Bible a stručně pohovořit o obsahu každé z nich? Znáš přirozené a morální atributy Boží? Znáš teorie inspirovanosti Písem, učení o Duchu svatém a o jeho darech? Jestliže sloužíš jiným, studuj Bibli – třeba na biblické škole v Kolíně.

Nezanedbávej v sobě dar milosti, který ti byl dán (1. Timoteovi 4,14).

Sběr dat a psí chlupy

Data pro následnou analýzu a výzkum je třeba sbírat tam, kde jich je nejvíc. To mi připomíná situaci z mého domova. Náš Baryk ztrácí hodně chlupů. Mohli bychom chlupy sbírat a zametat každý den.

Při zametání jsem vypozoroval, že se chlupy v našem obýváku-kuchyni hromadí nerovnoměrně. Nejvíc chlupů bývá pokaždé u police na knihy, která je hned za dveřmi na chodbu. Dále se chlupy nejvíc hromadí pod skládacím křeslem a potom ještě v nejzazší části kuchyně v koutě mezi kuchyňskou linkou a zdí. Je to pochopitelné, protože první dvě místa se nacházejí v průvanu mezi dveřmi na terasu a dveřmi na chodbu. Třetí místo je nejzazší bod u zdi, kam průvan dosáhne. Průvan způsobí, že se psí chlupy nejvíc hromadí na třech místech obývacího pokoje a kuchyně.

To mi pomáhá při úklidu. Když zametu tato tři stežejní „shromaždiště“ psích chlupů, mám napůl zametenou celou místnost. Potom už stačí zamést zbytky z ostatních častí a vytřít podlahu mokrým hadrem. Díky znalosti, kde se chlupy nacházejí nejvíc, mohu primárně zaměřit svou práci na místa, která jsou „nejnasycenější“. Ostatním částem „probému“ věnuji už jen sekundární pozornost.

Při výzkumu sociální reality, jenž záleží na sběru relevantních dat, je to podobné. Data mohou být rozptýlena všude, ale každý výzkumný problém má místa, jež jsou nasycena daty víc než ostatní. Mohou to být určité knihy, určití lidé nebo skupiny lidí. Je třeba identifikovat, které zdroje jsou nasyceny daty nejvíc ze všech. Z těchto zdrojů pak vytvoříme primární výzkumný vzorek. Ostatní sběry nám poslouží jen pro doplnění jako sekundární zdroje dat.

Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší: inspirace pro náš život s Kristem

V dnešní době je Duch svatý na světě přítomen ve veliké míře a promlouvá k lidem. Bůh dnes mluví ke každému člověku, každého člověka dnes napadají Boží myšlenky. K Bohu bychom měli přistupovat s úctou, jak to učil Élí mladého Samuela.

Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“ Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout. Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“ (1. Samuelova 3,1-10)

Ve dnech Élího bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. My na druhou stranu žijeme v době, o níž prorokoval Jóel.

I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha. (Jóel 3,1-2)

Nikdo není vyloučen, každý je zahrnut, Bůh dnes mluví ke každému člověku. Staří, mladí, bohatí, sluhové, ženy, muži – všichni máme rovnocenný přístup k Bohu a pochopení jeho slova (srov. 1. Korintským 12,13 a Galatským 3,28).

Slyšíte, jak k Vám promlouvá Bůh?
Ztište se a řekněte: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“

Může vám někdo slíbit věčný život?

Když se uvádí na trh nový výrobek, jeho výrobce nás informuje o všech přednostech. Například přichází nový doplněk stravy a v teleshoppingu se dozvíte, jak blahodárně působí na vaše zažívání, jak po něm zhubnete, jak vyčistí vaši krev, jak vás naplní energií, jak po něm omládnete, jak se budete celkově cítit skvěle. A když si ho koupíte teď hned, tak vám pošlou jedno balení navíc zcela zdarma.

Reklamy v dnešním světě slibují kde co.
Může vám však někdo slíbit věčný život s Bohem?

Možná se po nějakém potravinovém doplňku budeme cítit dobře. Možná budeme vypadat hezčeji, když si koupíme kosmetiku založenou na přírodních látkách. Možná navenek omládneme. Otázkou je, jak dlouho nám to vydrží.

My lidé se prostě chceme mít na zemi dobře. Kdo by taky vyhledával nepohodlí a trápení raději než pohodlný a bezbolestný život. Všechno dobré však pomine a jednou bude každý stát před Bohem.

Žádný přípravek nám nepřinese věčný život, žádná bylinková kúra nás nezbaví smrti. Žádné pročištění organizmu nás nezbaví toho, že postupně zestárneme a zemřeme. Pak následuje soud, kde se rozhodne, zda budeme trávit věčnost s Kristem, nebo v pekle.

Nejsem proti solidním prodejcům nových produktů. Je však škoda, že o svých produktech mluví prodejci s větším nadšením, než kterýkoliv křesťan mluví o věčném životě. A přitom oni nabízejí pohodu maximálně do konce života, zatímco my nabízíme život s Kristem na zemi i po smrti.

Pane Ježíši. Dej nám, svým dětem, chápat, jak bohatou a slavnou budoucnost jsi připravil pro každého člověka, který se kaje ze svých hříchů. Otevři oči našeho srdce, abychom viděli, že není nic důležitějšího než být navěky s Tebou. Amen.