Jedna žena měla životní touhu - chtěla navštívit Anglii, zemi svých předků, projet se anglickým venkovem, cestovat vlakem, kochat se pohledem na anglickou krajinu.
Avšak žila v jiné daleké zemi a její sen dostat se do Anglie se zdál neuskutečnitelný.
Pak se stal zázrak - příbuzná jí před smrtí odkázala značné jmění.
Teď si mohla dovolit splnit svůj životní sen.
Ale běda!
Od chvíle, kdy žena nastoupila do vlaku, stále jí něco vadilo.
Špinavá okna, přílišné horko, nelíbilo se jí sedadlo, na kterém seděla, záviděla spolucestujícímu, že má ze svého místa lepší výhled, rozčilovalo ji, že nevidí na svá zavazadla.
Najednou se zděšením zjistila, že vlak vjíždí do cílové stanice a že ze své vytoužené jízdy neměla skoro nic.
Později řekla své přítelkyni: "Kdybych věděla, že cesta bude tak krátká, nestarala bych se o zbytečnosti a soustředila se raději na cestu krajinou, po níž jsem celý život toužila."
Mnoho studentů biblické školy prožívá podobné pokušení.
Nastoupí na školu, těší se, že celé dva roky budou intenzivně sloužit Bohu, prohlubovat své poznatky, získávat duchovní zkušenosti.
Ale přijdou chvíle, kdy není vše podle našich představ.
Upadáme do pokušení, hledáme chyby na druhých, ošklivíme si studium, které nám Bůh daroval, reptáme a ztrácíme čas řečmi, které se Bohu nelíbí.
A čas stále plyne.
Náhle se zděšením zjistíme, že náš čas vypršel.
Blíží se závěrečná zkouška absolutoria a po ní realita praktického života.
Pak nám bývá líto vytouženého času, který jsme promarnili nedůležitými věcmi.
Mojžíš dobře rozuměl pomíjivosti života.
V 90. žalmu ve 12. verši napsal:
"Nauč nás (Pane) počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce."
Náš čas je vymezen.
Modleme se, aby nás Bůh chránil před pokušením zabývat se věcmi nedůležitými a "zbytnými", věcmi, které na konci své cesty (ať už studijní nebo životní) budeme považovat za malicherné, nedůležité.
0 komentářů:
Přidat komentář