V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka.
První se zeptalo druhého:

– Věříš v život po porodu? Určitě něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

– Blbost, žádný život po porodu není! Jak by vůbec mohl vypadat?

– To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

– No, to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou – to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený. Pupeční šňůra je už teď moc krátká.

– Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.

– Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

– No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

– Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

– No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyly.

– Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.

– No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom …

Neznámý autor