Jaké vzácné putování

Původní báseň Rondal od francouzského básníka Raoula Ponchona (1908 až 1937)
přeložil František Hrubín

Jaké vzácné putování,
když jdou spolu, divná věc,
tělo mé, ten ošklivec
a má duše, krásná paní.

Nehádají se a přec
každý podle svého zdání jedná
a v tom putování
jdou spolu až na konec.

Když se hříchu neubrání
tělo mé,
ten ošklivec,
tu se duše,
divná věc,
modlí k Bohu bez ustání.

Modlit se slovy Bible

V Písmu jsou zaznamenány modlitby mužů a žen, kteří milovali Boha a on je vyslýchal.
Vyhledejme si je a použijme pro inspiraci našich modliteb.

Kniha Žalmů je plná velmi důvěrných modliteb. Uveďme alespoň některé:

  • Žalm 3 Hospodine, jak mnoho je těch, kteří mě souží
  • Žalm 4 Když volám, odpověz mi, Bože mé spravedlnosti!
  • Žalm 5 Hospodine, přej sluchu mým slovům, měj porozumění pro mou zneklidněnou mysl
  • Žalm 18 Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo
  • Žalm 63 Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní
  • Žalm 139 Hospodine, zkoumáš mě a znáš

Do modlitebního života apoštola Pavla nám dávají nahlédnou jeho dvě modlitby zapsané v epištole Efezským:

  • Efezským 1,15-23 Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a lásce ke všem bratřím, nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách …
  • Efezským 3,14-21 Proto klekám na kolena před Otcem, našeho Pána Ježíše Krista od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím …

Nejslavnější je modlitba Pána Ježíše, kterou naučil své apoštoly:

Když se modlíte, říkejte: Otče, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb nám dávej každého dne. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení. (Lukáš 11,1-4)

„Zdraví“ lékaře nehledají

Křesťanská kultura obsahuje ty nejvznešenější myšlenky. Desatero je vyjádřením toho nejlepšího, co může lidi potkat. Přikázaní jako nezabiješ, nepokradeš či nesesmilníš dala základ nejlepším systémům lidské správy.

Dnes je mnoho lidí, kteří obdivují křesťanskou kulturu. Cítí se v ní dobře, nevadí jim křesťanské chvály či modlitby, rádi si poslechnou zajímavé kázání, nechají pokřtít své děti, nebo požádají o církevní sňatek. Avšak zároveň si drží odstup. Na výzvu, že se mají celým srdcem odevzdat Kristu, nereagují.

Důvod tohoto váhavého přístupu je jednoduchý. Tito sympatičtí polokřesťané neprožili skutečnou ztracenost, nepocítili skutečné zoufalství nad svými hříchy.

Díky tomu žijí v duchovním meziprostoru, někde na půli cesty mezi Božím královstvím a světem. Víra v Boha je pro ně zajímavá jen z hlediska osobního obohacení. Nehledají Boha, aby je zachránil, vždyť ani neví, že záchranu potřebují.

Možná si uvědomují chyby, kterých se v životě dopustili, ale zároveň se porovnávají s ostatními. To nutně končí v přesvědčení, že ačkoliv jsou hříšní, nejsou na tom až tak zle, jako ti druzí.

Jak tyto sympatizanty křesťanství přesvědčit?
Jak jim vysvětlit, že jsou ztraceni?
Kdo je usvědčí z povrchnosti a hříchu?