Trvalý mír

Přeloženo z: MCCASLAND, David C. Lasting Peace. In: Our Daily Bread [online]. 2014 [cit. 2014-12-24]. Dostupné z: odb.org

Na štědrý večer roku 1914, v průběhu 1. světové války, na západní frontě v délce 30 mil utichly zbraně. Vojáci opatrně vyhlíželi ze zákopů a jen několik z nich vylezlo ven, aby opravili svá stanoviště nebo pohřbili mrtvé. Když se setmělo, některé oddíly na německé straně rozsvítily lucerny a začaly zpívat vánoční koledy. Mužové na britské straně na to reagovali potleskem a voláním na pozdrav.

Následujícího dne se německé, francouzské a britské oddíly shromáždily na „území nikoho“. Vojáci si potřásali rukama, dělili se o jídlo a dávali si dárky. Bylo to krátké válečné příměří, které brzy přehlušily výstřely z kanónů a mechanických zbraní. Avšak ti, kteří toto “Vánoční příměří”, jak se mu začalo říkat, zažili, nikdy nezapomněli na své pocity, když se v nich rozhořela touha po trvalém míru.

V Izajášově proroctví o příchodu Mesiáše čteme: „… bude mu dáno jméno: ‚Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje'“ (Izajáš 9,5). Prostřednictvím své smrti na kříži Ježíš odstranil „území nikoho“ mezi námi a Bohem. „V něm je náš mír“ (Efezským 2,4).

V Ježíši Kristu můžeme najít mír s Bohem a harmonické vztahy s lidmi.
Toto je život proměňující poselství Vánoc!

Čtvero uzdravení v Kristu

Žalm 103,3 říká: „…ze všech nemocí tě uzdravuje.“

Bůh na Golgotě uzdravil

  1. náš chorý vztah k němu.
  2. náš chorý vztah k lidem.
  3. náš chorý vztah k nám samotným.
  4. naše chorá těla.

Kristus na Golgotě udělal pro naše uzdravení všechno. Proto dnes můžeme zakoušet uzdravení ze svých chorob. Avšak zároveň ještě nejsme uzdraveni zcela. K našemu totálnímu uzdravení dojde teprve ve chvíli, kdy se s Pánem setkáme tváří tvář a budeme už navždy s Ním (1. Tesalonickým 4,13-18).

Na jakém základě stojí naše víra v Boží uzdravení?

  • Byli jsme uzdraveni, když se za nás Pán obětoval na kříži.
  • Každý člověk je hříšný a odplatou za hřích je smrt, to znamená věčné trápení v pekle.
  • Bůh je svatý a bude soudit každého člověka podle skutků, které vykonal za svého života. To je ovšem „průšvih“, protože nikdo nežije tak dobře, aby beze zbytku naplnil požadavky Desatera.
  • Jediný, kdo naplnil Desatero beze zbytku, je Pán Ježíš Kristus. Narodil se v Betlémě, prožil svatý život bez hříchu a obětoval se na kříži.
  • Ježíšovu oběť Bůh počítá v náš prospěch, tedy ve prospěch každého člověka, který si přiznal svou nezvladatelnou hříšnost a prosil Krista o záchranu.
  • Prorok Izajáš, jak jej cituje evangelista Matouš, řekl: „On slabosti naše vzal a nemoci nesl“ (Matouš 8,17, srovnej Izajáš 53,4). Také apoštol Petr říká: „Jeho rány nás uzdravily“ (1. Petrův 2,25).
  • Kristova oběť na kříži tedy odstranila:
    – jak všechny naše hříchy,
    – tak i všechny naše nemoci.

Ad 1. Na Golgotě Bůh uzdravil náš chorý vztah s ním

Tak jako otec z podobenství o marnotratném synu dal navrátivšímu se synovi „nejlepší oděv a obuv a na ruku prsten“ (Lukáš 15,22),
tak i nám dal nebeský Otec roucho spravedlnosti a právo Božích dětí (Jan 1,12),
abychom „směle přistupovali k trůnu milosti a nacházeli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4,16).

Ačkoliv náš chorý vztah s Bohem už byl na Golgotě uzdraven, zůstalo ještě něco nedokončené. Ještě nejsme doma, zatím ještě nejsme v nebi. 2. Korintským 5,6 říká: „Pokud jsme v tomto těle, nejsme doma u Pána.“

To se stane, až nás do nebe přenesou andělé, v hodině naší smrti (Lukáš 16,27).
Nebo se to stane, až zazní povel, hlas archanděla a zvuk polnice a budeme uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu (1. Tesalonickým 4,16-17).
„Pak už navždy budeme s Pánem“ (verš 18).

Ad 2. Na Golgotě Bůh uzdravil náš chorý vztah k lidem

Máme sklon lidi buď zbožňovat a celebritizovat, nebo je naopak nenávidíme a podceňujeme. Musíme se učit od Boha. Jeho vztah k nám je založen na jediném základě a tím je odpuštění, které pro nás zajistil Kristus svou zástupnou smrtí na Golgotě.

  • Bůh s námi nerozvíjí vztah proto, že jsme mu sympatičtí, ale proto, že za nás Kristus zemřel. Ani my bychom neměli s lidmi budovat vztahy na jiném základě než kvůli tomu, že je Kristus miluje.
  • To platí hlavně v církvi, která je jako rodina. V rodině si sourozence nevybíráme, jsou nám dáni a musíme s nimi vycházet. A že to někdy není snadné, to ví většina z nás.
  • Efezským 4,32 říká: „Odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“
  • V 1. Samuelově 16,7 promlouvá Bůh k Samuelovi, který se zálibou pozoruje Elíaba: „Nehleď na jeho vzhled ani na jeho vysokou postavu … Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“

Moderní koncept přátelství a bratříčkování se do církve nehodí. Neposkytuje totiž dostatečný základ pro trvalé vztahy. V církvi máme pěstovat lásku podle 1. Korintským 13, a nikoliv přátelství.

Ačkoliv náš chorý vztah s lidmi už byl na Golgotě uzdraven, přesto máme někdy problém s pocitem křivdy, hořkosti a neopuštění. V takových chvílích nám nezbývá než bojovat a připomínat si, že také mně muselo být odpuštěno, a  proto i já musím odpustit druhým (Matouš 18,23-35 – Podobenství o nemilosrdném služebníku).

Ad 3. Na Golgotě Bůh uzdravil náš chorý vztah k nám samotným

  • Měli jsme o sobě vysoké mínění nebo naopak velmi nízké mínění.
  • Špatně jsme zacházeli s vlastním tělem nebo se svou psychikou.
  • Vystavovali jsme se špatným lidem a špatným vlivům, protože jsme neznali svou skutečnou cenu.

Ale teď svou skutečnou cenu známe!

  1. Jsme Boží synové a Boží dcery (Jan 1,12).
  2. Bůh s námi napevno počítá v nebi (Efezským 2,6).
  3. Byli jsme vykoupeni z pekla drahocennou krví Ježíše Krista (1. Petrův 1,18-19).
  4. Jsme zcela novým stvořením, Bůh nám všechno odpustil (2. Korintským 5,17-18).
  5. Není nic, co by nás mohlo odtrhnout od trvalé Boží lásky (Římanům 8,38-39).

Když toto všechno víme, známe svou cenu. Získáváme zdravé sebevědomí, jež vyzařuje z našich životů, a lidé okolo nás jsou ve vztahu k Bohu také uzdravováni.

Ačkoliv náš chorý vztah k nám samotným už byl na Golgotě uzdraven, přesto na nás někdy doléhají deprese, pocity zmatku a méněcennosti. Plně se uzdravíme až v nebi. V těžkých chvílích musíme pevně držet své vyznání víry:

  • Číst si Bibli a modlit se o samotě.
  • Číst si Bibli a modlit se spolu s někým, komu důvěřujeme.
  • Naslouchat Božímu slovu a nahlas se modlit na bohoslužbách.

Ad 4. Na Golgotě Bůh uzdravil naše tělesné choroby

Uzdravení těla se nejčastěji dostaví jako přirozený důsledek uzdravení našeho chorého vztahu s Bohem, s lidmi, nebo s námi samotnými.

Ačkoliv naše chorá těla už byla na Golgotě uzdravena, choroby a nemoci se objevují také mezi věřícími. Kdykoliv lidé o uzdravení stojí, církev je povinna se za ně modlit. Bůh nemocného člověka na základě modlitby uzdraví.

  • Někdy se uzdravení těla dostaví okamžitě buď jako součást zvěstování evangelia nebo při bohoslužbách.
  • Často se uzdravení těla dostaví na základě vytrvalých modliteb po nějakém čase. V takových případech snadno zázrak uzdravení přehlédneme, protože zapomeneme, že jsme se před časem modlili.
  • Jindy se uzdravení těla dostaví teprve v okamžiku smrti. Tehdy dojde k našemu konečnému uzdravení a budeme, už zcela zdraví, navěky s Kristem.

 

 

Zpřetrhat řetězec neodpuštění

Původní text v angličtině pod názvem The Chain od Ungrace napsal Philip Yancey pro Our Daily Bread, 9. října 2008.
Přeložil Milan Buban

Když mi někdo ublíží, vymýšlím si stovky důvodů, proč mu nemohu odpustit. „Potřebuje dostat lekci,“ říkám si. „Jen ať se v tom chvíli podusí, to mu prospěje.“ „Nejsem to já, kdo by měl udělat první krok.“ Když konečně dospěji k bodu, kdy jsem ochoten „udělit“ odpuštění, přijde mi to jako skok z tvrdé logiky do měkkého sentimentu.

K odpouštění mě motivuje skutečnost, že jako křesťan mám nařízeno odpouštět, protože jsem dítě odpouštějícího Otce. „Odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení“ (Marek 11,25).

Kromě toho však existují tři pragmatické důvody.

  • Za prvé, odpuštění uzavře bludný kruh obviňování a bolesti, zpřetrhá řetězec neodpuštění. Bez odpuštění zůstáváme připoutáni k lidem, jimž nemůžeme odpustit, jsme drženi ve svěráku jejich neřesti.
  • Za druhé, odpuštění uvolňuje provinilce ze sevření viny. Umožňuje na jeho straně transformaci i navzdory tomu, že musí být spravedlivě potrestán.
  • A za třetí, odpuštění vytváří pozoruhodnou vazbu mezi odpouštějícím a tím, kdo se provinil, uvádí je do stejného postavení. Nejsme tolik odlišní od viníka, jak bychom si to rádi mysleli, vždyť i my musíme našeho nebeského Otce prosit, „Odpusť nám naše viny“ (Mt 6,12).

Kdo nedovede odpustit jiným, pálí most, po němž musí sám přejít. -Herbert

Původní text:
The Chain of Ungrace

When I feel wronged, I can contrive a hundred reasons against forgiveness. “He needs to learn a lesson.” “I’ll let her stew for a while; it’ll do her good.” “It’s not up to me to make the first move.” When I finally soften to the point of granting forgiveness, it seems a leap from hard logic to mushy sentiment.

One factor that motivates me to forgive is that as a Christian I am commanded to, as the child of a Father who forgives. Jesus said, “If you have anything against anyone, forgive him, that your Father in heaven may also forgive you your trespasses” (Mark 11:25).

But beyond that, I can identify three pragmatic reasons. First, forgiveness halts the cycle of blame and pain, breaking the chain of ungrace. Without it we remain bound to the people we can’t forgive, held in their vise grip.

Second, forgiveness loosens the stranglehold of guilt in the perpetrator. It allows the possibility of transformation in the guilty party, even if a just punishment is still required.

And third, forgiveness creates a remarkable linkage, placing the forgiver on the same side as the party who did the wrong. We are not as different from the wrongdoer as we would like to think, for we too must ask our heavenly Father, “Forgive us our debts” (Matt. 6:12). —Philip Yancey

When I consider Calvary’s dismay—
The shame, the scorn, the scourging borne by You—
Resentment melts; I am compelled to say,
“Forgive them, Lord, they know not what they do!” —Mollon

He who cannot forgive others burns the bridge over which he himself must pass. —Herbert