Já, parchant

Píše se rok 1983. Jsem na bohoslužbách ruské podzemní církve, které se odehrávají na skrytém místě za Volgogradem. Boží přítomnost je hmatatelná. Lidé pláčou nad svými hříchy. Také já jsem hluboce pohnut Boží láskou, zoufale pláči nad svým hříšným stavem. Celým srdcem se odevzdávám Bohu.

Píše rok 1988. Jsem na setkání mládeže, která se vzbouřila proti pastorovi sboru. Ačkoliv jsem členem staršovstva, pomalu se ke vzdoru přidávám. Místo abych pastora chránil, vynáším proti němu obvinění. Dokonce svůj vzdor vyjadřuji v hlasité modlitbě, zpochybňuji vše, co náš pastor udělal.

Velmi se stydím za to, co jsem tehdy provedl. Nechápu, jak se to mohlo stát. Vždyť jsem ve Volgogradu zažil silný Boží dotek, už jsem nikdy nechtěl hřešit! Stal se však opak, zachoval jsem se hanebně. Poskvrnil jsem všechnu laskavou péči, kterou mi pastor věnoval od chvíle, kdy jsem u něj doma přijal Krista za svého Spasitele.

Později jsem se pastorovi omluvil. Ale nemohu se smířit s tím, že já, znovuzrozený člověk jsem stále ještě parchant, že mohu tak hluboce klesnout.

Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?