Strašák excelentního psaní a predátorských časopisů

Příspěvek na toto téma přednesl na plenárním zasedání 23. konference ČAPV Mgr. Petr Knecht, Ph.D.

Imperativ publikování visí nad každým vysokoškolským pedagogem jako Damoklův meč. Pro akademiky vždy platilo heslo: „Publikuj, nebo zhyň!“ Časem se však toto heslo pod vlivem komerce a důrazu na výkony rozšířilo svůj význam. Dnes se už říká: „Publikuj ze všech nejvíc, nebo zhyň!“ Nebo také: „Publikuj jen excelentní články, nebo jinak zahyneš!“

Tlak na excelentnost publikační činnosti vysokoškolských pedagogů je do jisté míry zdravý. Když je však pedagog periodicky pobízen k excelentním akademickým publikacím, začíná pod tímto tlakem přehodnocovat své etické zásady, „které se stejně příliš nekontrolují“. Hlavní je zvýšit “impakt faktor” svého jména a jména své instituce.

Akademičtí pracovníci jsou pod tlakem proto, že vědecká činnost je jejich živobytím. Jsou nuceni k mnoha hodinám přesčasů, aby naplnili očekávání svých zaměstnavatelů. V důsledku toho se u některých autorů pomalu začíná vytrácet poctivost, zodpovědnost, důvěryhodnost a pravdivost.

Poptávku po zvyšování citačního indexu zneužívají tzv. predátorské časopisy, které se tváří odborně, mají však pochybné recenzní řízení, smyšlené správní rady, nepravdivé údaje o příslušnosti k věhlasným institucím apod. Není neobvyklé, že autoři musí za publikování svého článku zaplatit vysokou sumu, aniž by byli o tom předem informováni.

Kvůli vylepšení svého citačního indexu a impakt faktoru některé časopisy uzavírají dohody, že se budou navzájem citovat. To se stalo např. v Brazílii, kde vznikl kartel čtyř odborných časopisů na základě dohody o vzájemném citování …

Tlak na excelentní nepřetržité publikování odborných textů má za následek, že v některých zemích roste prestiž nekvalitních vědců, kteří si svou prestiž mohou koupit. Zároveň se deformuje charakter vědy i výzkumníků.

Čachry s citacemi se těžko dokazují, dotyční autoři se často vymlouvají na neznalost. Proto by měla každá instituce (škola nebo vědecký ústav) své výzkumníky školit, protože za ně nese odpovědnost. Příslušná instituce by měla vědět, na čem jejich lidé pracují.

Scientometrie a bibliometrie není sama o sobě špatná, vede ke kvalitě a motivačnímu srovnání autorů. Jako všechno ostatní je zneužitelná. Je třeba stanovit etická pravidla a ta vynucovat. Neetické jednání, které není veřejně odhaleno, se totiž může stát normou. Viz Beallův seznam pofidérních časopisů a vydavatelů na www.scholarlyoa.com.

Další zdroje
Etické a sociální aspekty v oblasti vzdělávání a pedagogickém výzkumu: Sborník anotací z XXIII. konference ČAPV. ISBN 978-80-261-0521-3.

Muž, který chodil s Bohem

A chodil Henoch s Bohem po zplození Metuzaléma tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal (Genesis 5,22-24).

Henoch je znám jako muž, který chodil s Bohem a byl jím vzat (SBVP:2189). Jeho chození s Bohem trvalo tři sta let a začalo poté, co zplodil syna Metuzaléma. Nabízí se úvaha, že před narozením Metuzaléma Henoch s Bohem nechodil, nebo s ním nechodil tak intenzivně. V době Metuzalémova zplození musel Henoch zažít něco, co jej přimklo k Bohu.

O Henochovi čteme v Židům 11,6, že ho Bůh přijal a ještě než k tomu došlo, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Poslední zmínka o Henochovi je v Judově epištole verši 14, kde Henoch vystupuje jako prorok předpovídající Hospodinův soud nad bezbožnými.

Bůh si Henocha vzal k sobě. Mimoděk se nám vybaví, jak Elijáš vystupoval ve vichru do nebe a už jej nikdo nenašel (2. Královská 2,11). Jako Henoch a Elijáš budou do nebe uchváceni křesťané, kteří se dočkají příchodu Pána (1. Tesalonickým 4,17).

Co znamená „chodit s Bohem“? 

Zatímco ve zprávě o Henochovi je chození s Bohem pouze konstatováno, definici tohoto pojmu můžeme vyvodit z chování jeho pravnuka Noema,[1] které je popsáno v 6 až 8 kapitole knihy Genesis.

Toto je rodopis Noema:  Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem (Genesis 6,9).

Noe je znám jako spravedlivý muž povolaný postavit archu (SBVP:2223 srov. Ezechiel 14,14-20). Jeho chození s Bohem se vyznačovalo těmito příznačnými rysy:

  1. Choval se spravedlivě a bezúhonně. Mezi chováním Noema a tehdejších lidí byl silný kontrast. „Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný“ (Genesis 6,9), zatímco země, ve které žil, „byla zcela zkažená“ (Genesis 6,11). Apoštol Petr nazval Noema kazatelem spravedlnosti. To znamená, že Noe nemlčel a otevřeně kritizoval hřích, který bujel ve společnosti (2. Petrův 2,5).
  2. Byl znovuzrozený a slyšel Boží hlas (1. Korintským 2,14). Noe uvěřil Božímu slovu, že se blíží konec všeho tvorstva. Možná se o blížícím se soudu dověděl už z vyprávění svého dědy Metuzaléma (srov. Genesis 5,21 a Juda 1,14). Když mu Bůh dával pokyny ke stavbě archy, Noe pozorně naslouchal (Genesis 6,13-21). Slova, která byla pro tehdejší lidi bláznovstvím, rozeznal Noe jako Boží řeč.
  3. Byl poslušný a dělal přesně to, co Bůh žádal (Genesis 6,22; 7,5). „Pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny“ (Židům 11,7). Zřejmě si Boží pokyny pečlivě zapsal (jak jinak by se dochovaly?) a řídil se jimi při stavění archy.
  4. Nebyl závislý na pocitech a náboženských prožitcích. Důvěřoval Bohu také v průběhu 150 dnů, kdy vody mohutně stály na zemi a Bůh k němu nijak zvlášť nepromlouval (Genesis 7,24 a 8,15).

Písmo, počínaje Henochem (Genesis 5,22), stále více zpřesňuje, co konkrétně znamená „chodit s Bohem“. Jednou z nejvýstižnějších pasáží popisujících život z Ducha je Ga 5,13-18 a zejména verš 16:

  • Bible kralická:  Ale pravímť: Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte.
  • Český ekumenický překlad: Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.
  • Český studijní překlad: Říkám však: Duchem choďte (var. Žijte podle Ducha) a žádost těla nedokonáte.
  • Bible 21: Říkám vám: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům.

Čtyři hlavní české překlady ukazují na instrumentální funkci Ducha svatého. On je prostředkem našeho zbožného života. Není ovšem prostředkem ve smyslu neosobní síly, kterou bychom při svém boji proti hříchu mohli manipulovat. Chodit Duchem znamená poddat se jeho svrchované vůli. Spíše než prostředkem je Duch svatý Prostředníkem. Když voláme k Bohu o pomoc, prostřednictvím Ducha svatého přijímáme sílu pro zbožné jednání.

Právě volání o pomoc je základem chození s Bohem. Při něm vyznáváme svou závislost na jeho pomoci. Když se neustále modlíme, lidé nás považují za slabochy, kteří potřebují berličku. Avšak my se nakonec dostaneme dál, než tento svět. Noe se dostal až za Potopu a my se dostaneme až ke Kristu. Tam, kde ti „silní“ skončí, my „slabí“ budeme pokračovat.

Volání k Bohu o pomoc bylo vlastní také našemu Spasiteli. „On ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby tomu, který byl mocen ho zachránit ze smrti, a byl vyslyšen pro svou bohabojnost“ (Židům 5,7).

  • Kdy jsi naposledy volal k Bohu o pomoc?
  • Kdy ses naposledy cítil naprosto nedostatečný?
  • Kdy naposledy jsi byl zoufalý sám nad sebou a téměř fyzicky pociťoval moc hříchu a svádění ke zlu?
  • Kdy naposledy jsi s hlasitým křikem a slzami úpěnlivě volal, aby tě Bůh vysvobodil z pokušení?

Kdo se cítí zdráv, ten si nezavolá lékaře. Kdo se však cítí nemocen, nebude váhat a vyhledá pomoc.

  • Cítíš se nemocen a ztracen?
  • Potřebuješ Boží pomoc?
  • Pokud ano, jsi na dobré cestě.
  • Když teď budeš volat k Bohu, budeš zachráněn.

[1] Podle Internetové jazykové příručky se Noe skloňuje: 1. Noe; 2. Noema; 3. Noemovi; 4. Noema; 5. Noe; 6. Noemovi; 7. Noemem (http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=noe&Hledej=Hledej)

Použité zdroje

STAMPS, Donald C. a J. Wesley ADAMS. Studijní bible s výkladovými poznámkami. Springfield, Missouri, USA: Life Publishers International, 2009. ISBN 9780736104199.

Nejsme zodpovědní za celonárodní probuzení, avšak za své ano

Jakmile si přečtete tento článek, vyplňte prosím dotazník, který se ptá na Vaše osobní probuzení. Dotazník je pod odkazem: https://goo.gl/BmPrvi

Celonárodní a osobní probuzení

Celonárodní nebo regionální probuzení nezáleží na nás. Probuzení, kdy je velké množství lidí usvědčováno Duchem svatým z hříchu a volá k Bohu, aby je zachránil – takové probuzení je Božím darem. Nedokážeme je vyvolat ani načasovat. Nepomohou cílené evangelizační programy, nezabere horlivá misie. Celonárodní probuzení v historii přichází a po čase odchází. Takové bylo například probuzení ve Walesu nebo v Azusa Street.

Avšak osobní probuzení záleží zcela na nás. Je také Božím darem, který však nepřichází, aby za čas odešel. Osobní probuzení nám bylo darováno v momentě našeho znovuzrození, když jsme se káli ze svých hříchů a Kristus mocí Ducha proměnil naše srdce. Od chvíle, kdy jsme se narodili z Ducha svatého, záleží už jen na nás, jestli budeme žít probuzeným životem, anebo jestli duchovně usneme nebo dokonce zemřeme.

Šestero vlastností probuzeného křesťana

1. Probuzený člověk neustále rozvíjí svůj důvěrný vztah s Bohem (Efezským 1,15-23)

Z modlitby apoštola Pavla vyplývá, že Bůh je poznatelný, a to s pomocí Ducha moudrosti a zjevení, který osvěcuje náš vnitřní zrak. Tak vidíme, k jaké naději nás povolal, jak bohaté a slavné je dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírná je moc vzkříšení, která působí v našich životech. Apoštol Pavel v samotě svého uvěznění prosil Boha, aby dal Ducha moudrosti a zjevení tehdejším bratrům a sestrám v Efezu. Také dnes musíme neustále prosit Boha, aby otevřel oči našeho srdce a dal se nám víc poznat. Trávíš s Bohem čas o samotě a toužíš, aby se ti dal lépe poznat?

2. Probuzený člověk neustále pěstuje ovoce Ducha svatého (Galatským 5,22-23)

Opakem ovoce Ducha jsou skutky těla. O ty vůbec nemusíme usilovat, vyrůstají samy z prokleté půdy naší hříšné přirozenosti jako plevel na zahradě. Když jsme se znovuzrodili, dostali jsme též novou přirozenost, která produkuje ovoce Ducha. Avšak toto ovoce vyžaduje pozornost. Ovoce se nedá vyrobit, musí se vypěstovat. Ovoce v zahradě předpokládá sázení, zalévání, péči o korunu, ochranu před škůdci a včasný sběr. Ovoce Ducha předpokládá pěstování vztahu s Bohem skrze studium Bible, modlitbu a společenství s křesťany. Když žijeme s Bohem uprostřed společenství jeho dětí, ovoce Ducha na nás roste samo. Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Studuješ Bibli, modlíš se a účastníš se bohoslužeb církve?

3. Probuzený člověk neustále usiluje o službu duchovními dary (1. Korintským 12,7-11)

Dary Ducha se uplatní zejména tam, kde se bratři a sestry scházejí k uctívání Hospodina. Dary Ducha jsou projevem vztahu s Bohem. Když jsme si s Bohem blízcí, Duch svatý nám udělí dar, kterým posloužíme někomu, kdo to potřebuje. Tak je dáno jednomu slovo moudrosti, druhému slovo poznání, jinému zase víra, někomu dar uzdravování, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu různé druhy jazyků, jinému dar vykládat jazyky. V 1. Korintským 14,1 je napsáno: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči.“ Usilovně se držme blízko Boha a jeho dary se skrze nás projeví samy. Modlíš se, abys na bohoslužbách posloužil ostatním nějakým duchovním darem?

4. Probuzený člověk neustále rozvíjí své povolání do služby (Efezským 4,11)

V církvi jsou zapotřebí různé služby. Jedni slouží jako apoštolé, jiní jako proroci, jiní jako evangelisté, jiní jako za pastýři a učitelé (Ef 4,11). Bůh si také povolává biskupy a diákony (1. Timoteovi 3,2.8). Dále si povolává ty, kteří mají dar prorockého slova, dar služby, dar učit, ty, kteří dovedou povzbuzovat, kteří rozdávají, kteří stojí v čele a také ty, kteří se starají o trpící (Římanům 12,6-8). Církev má mnoho práce a k tomu potřebuje lidi, kteří se ujmou odpovědnosti a budou věrně vykonávat dílo služby.

Církev potřebuje vedoucí na všech úrovních, avšak každý vedoucí musí mít Boží povolání. Ačkoliv je někdo od narození vůdčí typ, nemusí být automaticky povolán za vůdce v církvi. Vedení se smí ujímat pouze ten, koho Bůh povolal osobně. Přirozené vůdčí schopnosti nestačí. Jeden zkušený pastor řekl: „Boží povolání je naprostý základ. I kdyby měl vedoucí duchovní pracovník všechny schopnosti pro práci v církvi, avšak neměl by Boží povolání (pozn.: tj. Bůh by si nepřál, aby byl vedoucím), nemůže sloužit dobře“ (JMO: 21:15d).

Boží povolání je, když nás osloví sám Pán, abychom vykonávali konkrétní službu. Nestačí, když někdo řekne: „Bůh mě povolal.“ Touha po vedoucím úkolu je ušlechtilá věc. „Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu,“ píše Pavel Timoteovi. Avšak církev (tj. vedoucí sboru, oblasti nebo denominace) musí toto povolání rozeznat a schválit, oficiálně ustanovit dotyčného do služby a nastavit pravidla jeho vykazatelnosti. Toužíš po tom, aby tě Bůh povolal do konkrétní služby v církvi? Toužíš po tom, abys věrně vykonával službu, kterou už máš?

5. Probuzený člověk neustále odpouští svým viníkům kvůli Kristu (Matouš 18,21-35)

Lidé se tématem odpuštění zabývají celá staletí a dospěli k závěru, že odpuštění je výhodné. Zbavuje nás totiž emocí, které zakalují zdravý úsudek. Zároveň když našemu viníkovi odpustíme, dává nám to pocit vnitřní převahy – nejme přece jako on. Avšak toto není odpuštění, o kterém mluvil Ježíš. Naše odpuštění musí mít jeden jediný důvod, a to ten, že i nám muselo být odpuštěno. Ani my jsme nebyli bez hříchu. Také kvůli mně musel Kristus potupně zemřít na kříži. Kristova oběť staví mne a mého viníka na stejnou úroveň. Před Bohem nejsem lepší než on. Jelikož Kristus odpustil mně, i já musím odpustit tomu, kdo mi ublížil nebo teprve ublíží. „Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy“ (Koloským 3,13). Odpouštíš lidem proto, že nejsi lepší než oni, nebo proto, že se jimi nechceš obtěžovat?

6. Probuzený člověk neustále evangelizuje svým životem a někdy také slovy (Matouš 9,35-10,5)

Evangelizovat znamená zvěstovat lidem dobrou zprávu, že se nemusí bát zatracení, protože Kristus zemřel za jejich hříchy. Od doby, kdy byl Pán na zemi, probíhá sklizeň duší pro věčný život s Bohem. Je naší výsadou se této sklizně účastnit.

Z hlediska formy rozdělujeme evangelizaci na příležitostnou a plánovitou. Z hlediska metody rozdělujeme evangelizaci na žitou a demonstrativní.

  • Příležitostná evangelizace se odehrává spontánně, bez zvláštních příprav a může mít formu modlitby před jídlem ve školní jídelně, komentářů na Facebooku, rozhovoru ve vlaku, spontánní hraní evangelizačních písní na pianu na náměstí, modlitby za nemocné děti naší sousedky apod.
  • Plánovitá evangelizace se dlouhodobě strategicky připravuje a může mít formu čajovny v klubu Céčko, stánku s křesťanskou literaturou při rozsvícení vánočního stromku na náměstí, dne pro rodinu v Malešově a Uhlířských Janovicích, přání k vánocům s evangelizačním textem, misijního výjezdu do Banja Luky a Sarajeva apod.
  • Žitá evangelizace je naše každodenní chování, z něhož vyzařují křesťanské hodnoty. Kdykoliv lidé vidí naši věrnost, odpovědnost, disciplínu, empatii, upřímnost, lásku a pravdivost – tehdy vidí žité evangelium. Jsme solí země a světlem světa. Bez žitého evangelia svět ztratí chuť a propadne se do tmy. Matouš 5,16 cituje Pána Ježíše: „… ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
  • Demonstrativní evangelizace znamená dramatické zviditelňování evangelia. Může se jednat o veřejnou evangelizaci s pomazaným kazatelem, evangelizační scénky na náměstí, Kidsquest ve školách, vysílání v rádiu nebo televizi, koncert chval, promítání filmu s poselstvím a výzvou k pokání apod.

Většina naší evangelizace je žitá a příležitostná, uskutečňuje se spontánně a každý den. Navzdory tomu, že lidé okolo nás jsou zatíženi agnosticismem, přesto vidí, že co vyznáváme, to také žijeme. Tak se Duch svatý dotýká jejich srdcí. Přijde den, kdy poznají, že jedinou jistotou života je Kristus. Až ten čas nastane, budeme připraveni a pomůžeme svým sousedům, spolužákům nebo příbuzným najít dveře do Božího království. Zvěstuješ evangelium především svým životem a někdy také svými slovy?

Bože, prosím Tě, daruj mi sílu pěstovat a udržovat mé osobní probuzení a horlivost pro Tvé království. Pomoz mi prohlubovat vztah s Tebou. Posiluj mě ke studiu Bible, modlitbám a životu ve sboru. Daruj mi duchovní dary, kterými posloužím na shromáždění. Podle své vůle si mě povolej do služby a dávej mi sílu, abych svou službu věrně vykonával. Dávej mi milost odpouštět proto, že Ty jsi odpustil mně. Dej, ať můj život vydává Kristovu vůni, ať všichni lidé vidí, že náležím Pánu Ježíši Kristu. A pokud dáš do České republiky celonárodní probuzení, pomoz mi se k němu bez váhání připojit.

Použité zdroje

1904–1905 Welsh Revival. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. [cit. 2015-10-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/1904%E2%80%931905_Welsh_Revival

Azusa Street Revival. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. [cit. 2015-10-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Azusa_Street_Revival

BUBAN, Milan. JMO: Hodnoty a kompetence ve vzdělávání duchovních pracovníků Apoštolské církve: Skupinový rozhovor s pastory Jihomoravské oblasti. Hodonín, 2013 (nepublikováno).

Pravidla na ochranu účastníků výzkumu

Příspěvek na toto téma přednesl na plenárním zasedání 23. konference ČAPV PhDr. Filip Smolík, Ph.D. Úplný název příspěvku byl „Etika výzkumu v behaviorálních vědách: praktické zkušenosti a výzvy (se zaměřením na ochranu participantů výzkumu).

Pro výzkum v humanitních vědách chybějí jasná legislativní vodítka, která by chránila účastníky výzkumu. Etické komise, jež působí na vysokých školách, většinou vycházejí z mezinárodních směrnic pro biomedicínský výzkum (WHO, 2002). Tyto směrnice však neodráží specifika výzkumu ve vědách o chování. Zároveň je od výzkumníků stále častěji vyžadováno, aby dokládali shodu svých výzkumů s etickými principy země, kde působí. Většinou musí doložit vyjádření orgánu odpovědného za ochranu zkoumaných osob.

Inspirací pro české prostředí je tzv. Belmontská zpráva (Belmont Report, 1979) s těmito principy:

  1. Výzkum by měl být motivován potenciálním přínosem. Zátěž a rizika mají být adekvátní přidané hodnotě výzkumného projektu.
  2. Výzkum by měl být založen na informovaném souhlasu účastníků. Účast na projektu musí být dobrovolná a explicitně odsouhlasena. Zvláštní pozornost musíme věnovat oslabených skupinám (např. dětem, pacientům, vězňům apod.), jejich statusu nesmí být zneužito. Výzkumník je povinen srozumitelně a pravdivě popsat, co se bude zkoumat, jaký je smysl bádání a jaká jsou jeho, byť jakkoliv nízká, potenciální rizika.
  3. Výzkum by měl chránit osobní údaje respondentů. Účastníci musí být ujištěni o ochraně svých osobních dat a také že mohou kdykoliv z projektu bez následků odstoupit.
  4. Výzkum musí vyloučit diskriminaci. Nikdo nesmí být z výzkumu bezdůvodně vyřazen. To se týká zejména účasti menšin, ale také rovných podmínek při získávání spolupracovníků pro realizaci výzkumu.

Americká legislativa týkající se ochrany participantů výzkumu je velmi podrobná, v zásadě však řeší tyto otázky: Co je vlastně výzkum a co musí být předem schváleno? Jaká jsou rizika výzkumu? Jaké jsou motivace participantů?

V ČR jsou základní práva člověka chráněna ústavou, trestním zákoníkem a zákonem na ochranu osobních údajů. Přesná vodítka týkající se výzkumu v behaviorálních vědách musí být teprve vytvořena. Než budou formulována, dr. Smolík doporučuje, aby součástí výzkumného návrhu byla etická rozvaha, kterou výzkumník zpracuje na základě předem daných pravidel. Ta by měla být uložena ještě před začátkem projektu na sekretariátu příslušné instituce.

Další zdroje:
Etické a sociální aspekty v oblasti vzdělávání a pedagogickém výzkumu: Sborník anotací z XXIII. konference ČAPV. ISBN 978-80-261-0521-3.