Modlitba a její dimenze

Modlitba je rozhovor s Bohem, to je její hlavní účel. Bůh touží, abychom sdíleli jeho radosti a starosti, tak jako on sdílí ty naše. Modlitba je přirozeným projevem našeho vztahu s Kristem. V tomto příspěvku se zamýšlím nad modlitbou z hlediska jejího provedení, z hlediska intimity a z hlediska účinku.

Z hlediska provedení má modlitba vertikální a horizontální rozměr.

  1. Vertikální rozměr znamená, že modlitba je přímý rozhovor s Bohem. Modlitba je dialog, a ne jen náš monolog. Něco Bohu říkáme a když se ztišíme, zjsitíme, že nám, dříve či později, odpovídá. Vědomí, že Bůh o nás všechno ví a touží nám pomoci, činí z modlitby velmi intimní záležitost. Srov.: http://milan.buban.cz/jak-cas-plyne/o-samote-s-bohem/
  2. Horizontální rozměr modlitby znamená, že se náš rozhovor s Bohem vždy odehrává v kontextu lidí, za které a/nebo v jejichž přítomnosti se modlíme. Jistěže se modlíme také za sebe, ale většinou se přimlouváme za někoho jiného, mluvíme s Bohem o někom jiném. Dá se říci, že modlitba je společenská záležitost, koinónie, jejímiž účastníky jsou Bůh, lidé a my, kteří se modlíme.

Z hlediska intimity se dá modlitba rozdělit na soukromou, polosoukromou a veřejnou.

  1. Soukromá modlitba se odehrává v naprosté samotě s Bohem, kdy naslouchá jen On.
  2. Polosoukromá modlitba se odehrává s přítomnosti důvěrného přítele, před kterým se nestydíme.
  3. Veřejná modlitba se odehrává na společných bohoslužbách bratrů a sester.

Zatímco se modlíme, má naše modlitba, kromě Boží odpovědi, další mnohočetné účinky. 

  1. Vyznání víry. Modlitba je vyjádřením naší představy Boha. Nahlas říkáme, v jakého Boha věříme, co pro nás učinil a co dokáže. Naše vyznání slyší Bůh, lidé okolo i duchovní svět andělů a démonů. Na základě svého vyznání Krista budeme navěky zachráněni.
  2. Díkůvzdání. Při modlitbě si připomínáme, co pro nás Bůh udělal a nahlas projevujeme svou vděčnost. Ta nás vede k sebevydání a posvěcenému životu.
  3. Uctívání. Klaníme se před Bohem celým srdcem, ale je dobré, když také naše tělo vyjadřuje, jak si Boha vážíme. Vyndejme ruce z kapes, přestaňme se povalovat na pohovce, složme své nohy ze stolu… Bůh je totiž Pánem nebe i země.
  4. Empatie. Ve svých přímluvách za lidi projevujeme svůj soucit, pláčeme s plačícími a radujeme se s radujícími, učíme se vcítit do problémů a potřeb ostatních.
  5. Vyučování. Hlasitá modlitba má silnou vyučovací funkci. Někdy obsahuje takové výklady Bible, které neuslyšíme ani v kázání. Když nasloucháme modlitbě zkušeného zlomeného křesťana, jsme vyučováni pokoře. Když se modlí nadšený evangelista, učíme se radikálním postojům zvěstování evangelia…
  6. Proroctví. Kdykoliv se někdo modlí k Bohu s ryzím srdcem, naplňuje ho Duch svatý. Není neobvyklé, že v takové modlitbě, když pozorně nasloucháme, uslyšíme proroctví, které odkrývá stav našeho srdce, povzbuzuje nás, napomíná nás nebo nám ukazuje směr pro náš život.
  7. Evangelizace. Když se ve školní jídelně ztišíme před jídlem, říkáme tím: „Věřím v Boha, který mi opatřil toto jídlo a jsme mu za ně vděčný.“ Když při pouliční vedeme rozhovor s nevěřícím člověkem a pak se, s jeho souhlasem, za něj pomodlíme, uslyší v našich slovech vyznání, které mu jasně prozradí, jaký je náš Bůh.
  8. Přímluva. Když se za někoho upřímně v jeho přítomnosti přimlouváme, ví, že nám na něm záleží a cítí se přijímán.
  9. Organizace. Když se s organizačním týmem hlasitě modlíme za připravovanou akci, zaznívají v naší modlitbě organizační pokyny, které si lidé snáze uloží do paměti.
  10. Informace. Když se na bohoslužbách hlasitě modlíme za nastávající týden, zaznívají v naší modlitbě informace, které naši posluchači potřebují znát.

Kolenologie je vlastně teologie výlučnosti

V našich letničních kruzích se v různých obměnách říká, že teologie je nanic, zatímco „kolenologie“ je „to pravé ořechové“.
Dovolte mi vyslovit domněnku, že jde o nešťastnou hru slov a že kolenologie, jak je chápána dnes, je vlastně teologií výlučnosti.

Původní výraz „kolenologie“ v Apoštolské církvi zavedl emeritní biskup Rudolf Bubik. Když se ho těsně po sametové revoluci zahraniční misionáři ptali, jaké má teologické vzdělání, biskup napůl žertem odpovídal: „Za totality jsem nemohl studovat teologii, a tak jsem studoval kolenologii.“ Myslel tím svůj vytrvalý a intenzivní modlitební vztah s Bohem, který mu pomáhal zejména v době pronásledování ze strany STB a když byl pro svou víru v roce 1982 uvězněn. Kolenologie jako důvěrný modlitební vztah s Bohem je nezbytný předpoklad služby každého duchovního pracovníka.

Avšak časem se z kolenologie stal pojem zpochybňující potřebu studia teologie. V dnešním pojetí má kolenologie tuto základní tezi:

Já nepotřebuji studovat názory teologů na tu či onu věc. Prostě se zeptám svého nebeského Otce, jak to vidí on. (řečeno na pastorálce Apoštolské církve v Kraskově, 1999).

Z této teze vyplývá více méně toto:

Teologové nemají osobní vztah s Bohem, na nic se Boha neptají, jsou zpití svými vědomostmi a touhou všechno vysvětlit rozumem, a tudíž nemohou vědět nic, co by měl upřímný křesťan znát. Teologové jsou vědomostmi zaslepeni babráci, kteří nepochopili, že stačí, když učiní pokání z pýchy na své znalosti a pak se prostě zeptají Boha Otce na to, co chtějí vědět.

Po takovém tvrzení musí posluchači zákonitě dospět k přesvědčení, že teologické vzdělání nemá cenu, když přece Duch svatý nám, na základě prosté upřímné modlitby, dá v pravou chvíli moudrost a poznání, zatímco teoretické znalosti v nás jen blokují vjemy přímých Božích pokynů.

Pryč se vzděláním! Ať žije kolenologie! Budeme naslouchat jen Bohu samotnému!

Nezlobte se, milý čtenáři, pokud teď vyjádřím názor, který nebude souhlasit s tím vaším. Tvrdím, že za takovou kolenologií se schovává pýcha na výsadní vztah s Bohem. Vždyť hříšná přirozenost je vlastní jak teologům, tak i kolenologům. Neměli bychom se klamat myšlenkou, že teologická nevzdělanost nám a našim ovečkám zaručí, abychom neupadli do pýchy. Žel Bohu jsme schopni pýchy jak na svou vzdělanost, tak i na svou nevzdělanost a dokonce i na své duchovní „prožitky s Pánem“.

Uvedu příklad ze své praxe, ve kterém pozměním detaily, ale jádro příběhu zůstane. Poznal jsem mladého bratra, který začal studovat na naší biblické škole, ale už dříve vykonával kazatelskou službu v církvi. Když absolvoval první přednášky a měl se připravit na závěrečný test, zhroutil se, test psát odmítl a takto se mi písemně omluvil:

Nezlobte se na mne, bratře řediteli, že jsem se rozhodl nepsat závěrečný test. S učením jsem měl problémy už na střední škole a byl jsem rád, že jsem prolezl s pětkami. Když jsem sloužil ve sboru, měl jsem problémy napsat si i jen krátké kázání. Teď jsem dospěl k závěru, že studium na vaší škole pro mně není. Jsem, jaký jsem, nevzdělaný, takového mě Bůh povolal do služby. Alespoň na něm budu neustále závislý…

Možná si teď říkáte: „To je ale upřímný dopis! Proč by se měl kluk trápit, vždyť v Apoštolské církvi může sloužit dál i bez vzdělání a navíc to posílí jeho zbožnou závislost na Pánu.“ Já však takový názor nesdílím. Podle mně je tento bratr přesvědčen, že Bůh chce, abychom dělali jen to, co je pohodlnější. Je přece pohodlnější na sobě nepracovat a zdůvodnit to hyperduchovním prohlášením, že Pán to tak chce. Vždyť přece když se pomodlím, tak si to kázání nějak napíšu: Proč bych se namáhal?

Měli bychom se zamyslet nad následujícími skutečnostmi.

  • Stojíme na ramenou teologů. Letniční hnutí navazuje na protestantskou teologickou tradici, kterou formovali teologicky vzdělaní mužové jako např. Martin Luther nebo Jan Kalvín. Můžeme jim věřit, když absolvovali teologii na univerzitě? Nezanesli do svých spisů lidskou moudrost?
  • Kolenologie je vlastně teologie výlučnosti. Pokud teologii chápeme šířeji jako názor na Boha, pak je každý člověk teologem. Být kolenologem neznamená nebýt teologem. Kolenolog je teolog, který zastává nauku o vlastní výlučnosti. Kolenolog je přesvědčen, že Bůh se mu bude individuálně věnovat. Tak se nebude muset obtěžovat studiem toho, co Bůh řekl jiným.

Pokusil jsem se ukázat, jak se dá pokazit dobrá věc. Kolenologie jako upřímný osobní vztah s Bohem se špatným užíváním stala teologií výlučnosti. Kéž nám Kristus pomůže udržet rovnováhu mezi osobním vztahem s Bohem a studiem názorů lidí. Tak budeme připraveni podílet se na Boží misii lépe, protože budeme lidem lépe rozumět.

Novoroční verše jako didaktická pomůcka

Církev je vlastně škola. Vedoucí sboru jsou učitelé, kteří učí, jak mají věřící žít s Bohem, jak mu mají sloužit a jak se připravit na hodinu smrti a věčný život s Kristem. Vedoucí církve k tomuto vyučování používají různé metody. Jednou z nich je losování novoročních veršíků.

Aby bylo losování účinné, vedoucí sboru by měli:

  1. Modlit se a shodnout, jaké téma chtějí v novém roce probírat nebo zdůraznit
  2. Vyhledat v Bibli pasáže, které tomuto tématu odpovídají a stanou se podkladem pro kázání a vyučování v novém roce
  3. Vybrat z těchto pasáží klíčové verše. Zde je třeba dbát na to, aby to byly verše s pozitivním obsahem a jednoznačně interpetovatelné a pokud možno snadno zapamatovatelné
  4. Natisknout verše na kartičky, které se dají vložit do Bible

Ad 1. Pastor a starší, kteří jsou se svým sborem spojeni srdcem, vnímají, která témata jsou pro lidi ve sboru důležitá. Jestliže se sbor chystá v novém roce hodně evangelizovat, bude vhodné se zaměřit na pochopení evangelia, učení o Bohu a Kristově díle na kříži, na vzkříšení a Boží moc atd. Je-li ve sboru třeba posílit službu duchovních darů, bude vhodné se zaměřit na učení o Duchu svatém, na ovoce a dary Ducha svatého a na služebnosti, které dal Kristus do církve.

Ad 2. Jakmile se pastor a starší shodnou na tématu pro nový rok, musí v Bibli identifikovat pasáže, které jim poslouží jako základ pro přípravu kázání a vyučování. Některé biblické knihy mohou být daným tématem mimořádně nasyceny a stojí za to je studovat v celku. Například Kniha Skutků je tak nasycená tématem evangelizace, misie a zakládání sborů, že ucelené studium této knihy může sbor velmi dobře připravit na misijní a evangelizační službu.

Ad 3. Při výběru veršů mějme na paměti, co chceme sbor v novém roce naučit. Vzpomeňme si, jak jsme se ve škole učili cizí jazyk. Nejdřív jsme dostali za domácí úkol naučit se nová slovíčka a fráze. Teprve potom s nám učitel v hodině četl text, který tato slovíčka a fráze obsahoval. Pokud jsme svůj domácí úkol splnili, nebyl pro nás problém nový text pochopit. Když dáme lidem dopředu k dispozici klíčové verše svého kázání a vyučování, nebudeme muset tolik vysvětlovat, můžeme se věnovat hlubším úrovním porozumění. Vybrané verše by měly být pozitivní, srozumitelné a snadno zapamatovatelné. Při výběru klíčových veršů mějme na paměti, pro koho tyto verše vybíráme, nakolik jsou naši lidé schopni veršům porozumět.

Ad 4. Klíčové verše pak natiskneme s vhodnou grafickou úpravou, aby se lidé nestyděli si je založit do Bible.

Mnohokrát jsem vzhlížel k trůnu

Mnohokrát jsem vzhlížel k trůnu
milosti Tvé, abys
změnil úděl svého díla,
abys mě už zabil!
Abych nepodléhal hříchu,
jenž sžírá mé kosti,
abych zaparkoval v tichu
Tvé milosti!

Mnohokrát jsem spínal ruce,
Pane, jsem Tvůj blázen!
Moje kroky běží k nebi,
Ty je vracíš na zem.
Čekám, že dáš probuzení:
Václavák je plný,
hřích je lidem nepříjemný –
Nepříjemný – není!

Pokaždé když budu prosit
o smír lidí s nebem,
dám Ti drobky svého srdce,
nasyť lidi chlebem.
Ať horlivost Tvého domu
stráví moje kosti.
Ať se mi to všechno stane
z Tvé milosti.