Tři vzpomínky na bratra Pavla Kocura

Vzpomínka první

První vzpomínka se váže k podzimu 1981. Tehdy mě kamarád ze střední školy – Vladan poprvé přivedl na Smíchov ke Kocurům. Byl jsem v 1. ročníku pedagogické fakulty a víru v Krista jsem nebral vážně. Kocurovi měli byt v prvním poschodí, v ulici Svornosti 21. Byt tvořila dlouhá chodba, z níž vedly jedny dveře do ložnice a jedny do kuchyně. Z kuchyně se pak vcházelo do velkého obývacího pokoje, kde bývaly bohoslužby.

Vladan mě přivedl ke Kocurům podvečer, doma byla sestra Helenka, manželka bratra Pavla a jejich synové Petr a Pavel. V žádném případě jsem se nechtěl nechat zlanařit do jakési církve. Ti lidé mi byli sympatičtí, ale můj postoj byl pevný: „Nikdo mi nemůže dokázat, že Bůh existuje!“ Byl jsem připraven se celé hodiny přít a zpochybnit jakýkoliv argument, který by co jen vzdáleně potvrzoval existenci vyšší bytosti.

Pak nás sestra Helenka pozvala k večeři. Nebylo to nic honosného, nějaký chléb s uzeninou a jeden druh čaje, který se rozléval do hrnků ze skleněné konvice. Naše rozhovory a moje odmítání víry volně pokračovaly, ale začal jsem ztrácet sebejistotu. Prostota a pokora, s jakou nás tehdy sestra Helenka uhostila, byla nevysvětlitelná a vydala za tisíce argumentů. Tady jsem se setkal s praobyčejnou Boží láskou v podobě křesťanské pohostinnosti. Když se na to ohlížím zpětně, právě zde mě začal Duch svatý usvědčovat z hříchu.

Vzpomínka druhá

Druhá vzpomínka má přesné datum – neděli 18. dubna 1982. Dopoledne jsem byl na koleji a připravoval se do školy, ale najednou ke mně promluvil Duch svatý. Věděl jsem, že mi dává příležitost stát se křesťanem, ale že to mohu odmítnout. Vydal jsem se ze Staré Boleslavi do Prahy, kamarád Vladan bydlel na Proseku. Vzhledem k tomu, že jsem se s ním dosud o víře jen hádal, raději mě Vladan vzal na Smíchov ke Kocurům.
V kuchyni jsem řekl přede všemi, kdo právě u Kocurů byli, aby přišli do kuchyně. Nevím už přesně, jestli tam byli všichni členové rodiny, avšak dobře si pamatuji, jak bratr Pavel stál vlevo vedle mne. Jakmile jsem vyslovil: „Rozhodl jsem se vyznat Pána Ježíše,“ bratr Pavel začal děkovat Bohu. Potom si mě zavolal do obýváku a přečetl mi slova z 10. kapitoly Janova evangelia: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ Tehdy jsem těm slovům nerozuměl, ale když jsem od Kocurových odcházel, vyložil jsem si to po svém: „Ke Kocurům jsem vešel jako hříšný člověk, ale teď vycházím od nich jako nový člověk, před kterým je úplně nový život a nový začátek.“

Vzpomínka třetí

Třetí vzpomínka se váže ke květnu nebo červnu roku 1982, kdy jsem se poprvé setkal s bratrem Rudkem Bubikem, který byl u Kocurů na návštěvě. Ve svém duchovním životě jsem měl dva otce: bratra Pavla Kocura a bratra Rudolfa Bubika. Vybavuji si je oba, jako by to bylo dnes. Seděli jsme, já a myslím ještě kamarád Vladan, v obýváku na rozkládacím gauči. Bratr Pavel seděl naproti a vedle něho bratr Rudek.

Vidím bratra Pavla, jako by to bylo dnes, jak se raduje jako kluk. Neustále se usmívá, vrtí se v křesle a je nadšený, že noví mladí lidé uvěřili v Krista. Bratr Rudek však vypadá vážně a přísně. Tehdy jsem nevěděl, že byl právě proti němu veden zátah STB, který měl v létě vyvrcholit jeho uvězněním.

Takto vidím bratra Pavla dodnes – sedícího v křesle, jak se raduje jako kluk. Prostá víra, obětavá láska a psychická odolnost byly nejsilnějšími stránkami jeho služby. Spolu se sestrou Helenkou obstáli v těžkých zápasech, když čelili zastrašování STB, ale také četným kritikům z církve. Kéž bych se mohl vrátit v čase a být jim v těžkých dobách lepší oporou, než jsem byl ve skutečnosti. Bože, odpusť mi prosím.

Kdykoli vzpomínám na bratra Pavla a sestru Helenku, přichází mi na mysl verš z Listu Židům 6,10:

„Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.“

Boží schrána jako obraz teologického vzdělávání

Pokud chce česká církev obstát v proměnách doby, potřebuje neimportované české teology, které si Bůh oddělil jako lévijce, aby kultivovali českou teologii. Proto je třeba „dopravit“ teologické vzdělávání na místo, které mu Božím právem náleží.

Teologické vzdělávání je jako Boží schrána, kterou se David rozhodl přenést z Kirjat-jearímu do Jeruzaléma. V dobách kněze Élího a jeho ničemných synů Chofního a Pinchase se schrány zmocnili Pelištejci (1S 4,11). Ti měli schránu u sebe sedm měsíců (1S 6,1). Poté se schrána navrátila do Izraele a byla uchovávána nedaleko od Jeruzaléma v Kirjat-jearímu (1S 7,1).

Během Saulovy vlády byla Boží schrána odložena stranou a David se to rozhodl napravit.

1. Paralipomenon 13,3-6 [David řekl:] 3 Přeneseme k nám schránu našeho Boha; za dnů Saulových jsme ji nevyhledávali.“ 4 Celé shromáždění s tím souhlasilo, všechen lid ten návrh pokládal za správný.  …. 6 Pak David a celý Izrael táhli do Baaly u Kirjat-jearímu v Judsku, aby odtud vynesli schránu Boha Hospodina, který sídlí nad cheruby, jehož jméno je vzýváno.

Navzdory všemu upřímnému nadšení, které David a celý Izrael prožíval, Hospodin se zachoval tak, jak to nikdo nečekal.  

1. Paralipomenon 13,7-10 7 Vezli Boží schránu na novém povozu z domu Abínádabova. Povoz řídili Uza a Achjó. 8 David a celý Izrael bujaře křepčili před Bohem a zpívali za doprovodu citer, harf, bubínků, cymbálů a pozounů. 9 Když přišli ke Kídonovu humnu, napřáhl Uza ruku, aby uchopil schránu, protože spřežení vybočilo z cesty. 10 Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem a zabil ho, protože napřáhl ruku na schránu. Zemřel tam před Bohem.

Hospodin zabil Uzu. Když to David viděl, polekal se. Nevzal schránu do Jeruzaléma, ale nechal ji v domě Obéd-edóma Gatského, kde zůstala tři měsíce.

1. Paralipomenon 13,14 Boží schrána zůstala při domě Obéd-edómově; byla v jeho domě po tři měsíce. Hospodin požehnal Obéd-edómovu domu i všemu, co mu patřilo.

Hospodin požehnal Obéd-edómovu domu. 

Nevíme, jak konkrétně, ale jednalo se o viditelné požehnání, protože Davidovi oznámili, že Hospodin žehná Obéd-edómovu domu pro Boží schránu (srov. 2S 6,12).

Moje teorie je, že v Obéd-edómově rodině, příbuzenstvu a služebnictvu v průběhu tří měsíců otěhotnělo mnoho žen. To by vysvětlovalo, proč se později mezi oddíly vrátných při stanu setkávání uvádí celkem dvaašedesát Obéd-edómovců (1Pa 26,8). Bůh odměnil Obéd-edómovu poslušnost vůči Davidovi i jeho úctu k Boží schráně tím, že mu daroval mnoho synů schopných duchovní služby.

David po těchto zkušenostech pochopil, že s Boží schránou musí zacházet podle Božích řádů.

  1. Boží schrána neměla bez víry žádnou zázračnou moc, jak o tom svědčil neúspěšný pokus starších Izraele, když chtěli Boží schránou zastrašit Pelištejce (1Sa 4,3-11).
  2. Bůh neocenil ani entusiasmus, bujaré křepčení, zpěvy a chvály, s jakými David Boží schránu převážel do Jeruzaléma (1Pa 13,8).
  3. Bohu šlo o to, aby schránu nosili lévijci (ČSP: lévité), které si pro to oddělil.

David si tedy povolal kněze a lévijce a požádal je, aby se ujali svého úkolu podle Hospodinova řádu.

1. Paralipomenon 15,2-15 2 Tehdy David řekl: „Boží schránu nesmí nést nikdo kromě lévijců, protože je vyvolil Hospodin, aby nosili Hospodinovu schránu a vždycky u ní přisluhovali.“ 11 David povolal kněze Sádoka a Ebjátara a lévijce Uríela, Asajáše, Jóela, Šemajáše, Elíela a Amínadaba. 12 Nařídil jim: „Vy jste představitelé lévijských rodů. Posvěťte se spolu se svými bratry. Vynesete schránu Hospodina, Boha Izraele, na místo, které jsem pro ni připravil. 13 Že jste při tom ponejprv nebyli, Hospodin, náš Bůh, se prudce na nás obořil, protože jsme se ho nedotázali podle řádu.“ 14 Kněží a lévijci se tedy posvětili a vynesli schránu Hospodina, Boha Izraele. 15 Léviovci nesli Boží schránu na ramenou na sochorech, jak podle Hospodinova slova přikázal Mojžíš.

Teologické vzdělávání je jako Boží schrána.

  • Musí s ním být zacházeno podle Hospodinova řádu
  • Když Hospodinův řád porušíme, někdo zaplatí smrtí jako Uza
  • Když teologické vzdělávání s úctou přijmeme je do svého domu, sboru nebo církve, Bůh nám požehná zdatnými potomky jako Obéd-edómovi
  • Teologické vzdělávání patří stejně jako Boží schrána do Jeruzaléma, tj. pod ochranu centrálního vedení církve
  • Teologickému vzdělávání patří do Davidova stánku hned vedle místa, kde se uskutečňují bohoslužby.
    1. Bez bohoslužby je teologické vzdělávání pouhým akademismem
    2. a bohoslužby bez teologického vzdělávání jsou pouhým prakticismem
  • Teologické vzdělávání smí uskutečňovat pouze kněží a lévijci (ČSP: lévité), lidé k tomu Bohem oddělení. Tím nepopírám doktrínu všeobecného kněžství, jen chci rozlišit mezi křesťanským vzděláváním a teologickým vzděláváním.
    1. Křesťanské vzdělávání se uskutečňuje v každodenním životě sboru formou modliteb, chval, kázání, vyučování, biblických skupinek, besídek, mládežnických setkání, seminářů, konferencí atp.
    2. Teologické vzdělávání se uskutečňuje prostřednictvím vzdělávací instituce, která pro tento účel zaměstnává teology.

Mohli bychom mluvit ještě o obsahu Boží schrány, jímž byly desky Zákona, miska s manou a Áronova hůl, která rozkvetla. Ale to není třeba.

Boží schrána byla v dobách Saulových odložena.
Pokud chce česká církev obstát v proměnách doby, potřebuje neimportované české teology, které si Bůh oddělil jako lévijce, aby kultivovali českou teologii.

Má však teologické vzdělávání v české církvi místo, které mu Božím právem náleží!?