Archiv pro měsíc: Březen 2019

Jak se utváří křesťanská teologie

Všechno začalo pozorováním života Ježíše Krista a jeho učedníků. Tak vznikla evangelia popisující život a dílo Pána. Tak vznikly Skutky popisující rozšíření evangelia. Tak vznikly epištoly řešící konkrétní problémy v prvotní církvi. Tak vznikla kniha Zjevení odhalující, co se děje v církvi a co se teprve stane.

Písemné záznamy očitých svědků prvotní církve jsou primárními zdroji křesťanské teologie. Avšak vznikly v dobách, kterým nerozumíme. Kultura, jazyk a politická situace tehdy a tam – na Blízkém východě 1. století – je pro nás tady a teď – v Evropě ve 21. století – mnohem vzdálenější, než třeba kultura nezasažených národů nejodlehlejší částí světa.   

Když utváříme křesťanskou teologii, spoléháme na konstanty, které nás s pisateli Bible spojují. Jsou to:

  • Boží konstanta
  • Antropologická konstanta

Boží konstanta znamená, že Bůh byl a bude stejný. Byl a bude věčný a všudypřítomný a spojuje nás “v živém přenosu” s pisateli Bible v minulosti. On je tehdy a tam, ale zároveň je tady a teď. Právě teď Bůh v minulosti pomáhá apoštolu Pavlovi formulovat dopis z vězení. Zároveň nás tady teď uvádí do jeho správného pochopení. Díky Boží konstantě jsme schopni porozumět, co měl Bůh na mysli v době pisatelů a správně vykládat staré texty pro naši dobu.

Antropologická konstanta znamená, že se člověk ve své duchovní esenci nevyvíjí. Jsme stejně hříšní jako třeba lidé v dobách Lotových (L 17,28). Zároveň toužíme po věčnosti stejně jako lidé v dobách Šalomounových (Kaz 3,11). Ani my nejsme lepší, než naši otcové (1Kr 19,4) a Bůh ani nám nežehná pro naši spravedlnost (Dt 9,5-6). Bůh žehná pouze člověku, za kterého byla prolita krev smíření. Díky antropologické konstantě jsme schopni porozumět vnitřním stavům pisatelů biblických textů, které vznikly v dávných dobách.

Z hlediska antropologické a Boží konstanty je pro křesťanskou teologii klíčové rozvíjet důvěrný vztah s Bohem. Tím nezlehčuji důležitost historie a textové kritiky. Avšak prospěšnost intelektuálního studia je omezována mantinely důvěrného vztahu s Bohem. Tady jsme z jedné strany ohraničeni Boží konstantou všudypřítomnosti a vševědoucnosti, z druhé strany antropologickou konstantou hříšnosti a touhy po Bohu.

O nezbytnosti důvěrného obecenství s Hospodinem psal Jeremjáš, když se zamýšlel nad tím, jak mohou někteří jeho kolegové vydávat své sny za slovo od Hospodina (Jr 23). Na jedné straně mluvil Hospodin o neodvratnosti sedmdesátiletého babylonského zajetí. Na druhé straně prorok Chananjáš z Gibeónu na prorocké konferenci v Jeruzalémě triumfalisticky oznámil, že do dvou let Hospodin zlomí jařmo Nebúkadnesarovo a navrátí do Jeruzaléma krále Jójakína i všechny, kdo byli odvedeni do Babylónu (Jr 28).

Jeremjáš analyzoval postoje falešných proroků své doby a za hlavní příčinu jejich selhání označil absenci důvěrného obecenství s Hospodinem (Jr 23,18.22). Nedostatečné studium Písma, málo soukromých modliteb, málo samoty s Bohem, netrpělivost, povrchnost a ctižádostivost měly v Judsku přelomu 7. a 6. století před n. l. fatální následky.

  • Proroci – dnes jsou to kazatelé a pastoři – neohlašovali v Hospodinově jménu Boží slovo, ale své sny (Jr 23,25)
  • Podobně jako kdysi Baalovi proroci v Samaří, také i judští proroci povýšili své vize nad Písmo (Jr 23,27 srov. v. 13-14)
  • Dopouštěli se plagiátorství, když si navzájem kradli myšlenky a nesnažili se o své vlastní  (Jr 23,30).
  • Svedli věřící ke klamnému doufání (Jr 28,15)
  • Důsledkem jejich duchovní služby byla naprostá zkáza Hospodinova chrámu a celého Jeruzaléma včetně hradeb (Jr 28,13-14 srov. 2Kr 25).  

Pravá křesťanská teologie tedy musí být utvářena v důvěrném obecenství s Kristem, který se odehrává mezi mantinely antropologické a Boží konstanty.

Eschatologie a poslední věci člověka

Poslední věc, kterou člověk na zemi zažije, je smrt, a možná vytržení. Jelikož smrt je jistá, zatímco vytržení možné, kladu si tyto otázky:

  • Proč se mám zabývat vytržením, které možná nezažiju, a ne raději smrtí, která mě nemine?
  • Proč bych si měl lámat hlavu nad eschatologickými teoriemi, když mě ani jedna zcela neuspokojuje?
  • Raději se budu zabývat otázkou, jak zbožně žít a zemřít. A vytržení mi bude přidáno.
  • Následující podobenství hovoří o tom, že zabývat se svou smrtí je užitečnější než se zabývat druhým příchodem.

Příprava na věčný život s Kristem je jako když řidič couvá do garážového přístřešku. Když zajíždí pozpátku do úzkého průjezdu, musí dávat pozor, aby nenarazil do dřevěných sloupků, které jsou vpravo, ani do betonových schodů, které jsou vlevo. V tom mu pomáhá pravé a levé zpětné zrcátko.

Kvůli svému omezenému perifernímu vidění se řidič nedokáže dívat do obou zrcátek najednou. Když se o to pokoušel, ztrácel orientaci v prostoru, zmateně otáčel volantem na nesprávnou stranu a nakonec se musel vrátit zpátky na ulici a zacouvat znovu.

Časem řidič přišel na to, že když se soustředí pouze na pravé zpětné zrcátko, aby podle něj zacouval těsně vedle sloupků, levé zrcátko už skoro nepotřebuje. Protože když správně zaparkuje pravou stranu auta, levá strana se postará sama o sebe a bezpečně se vyhne betonovým schodům.

Tak to bude s druhým příchodem Pána Ježíše Krista. Pravé zrcátko je příprava na smrt a levé zrcátko je příprava na vytržení. Kdo dobře zaparkuje na konci života, má vytržení jisté. Kdo zemře jako upřímný křesťan, tomu bude vytržení přidáno.