Jak se utváří křesťanská teologie

Všechno začalo pozorováním života Ježíše Krista a jeho učedníků. Tak vznikla evangelia popisující život a dílo Pána. Tak vznikly Skutky popisující rozšíření evangelia. Tak vznikly epištoly řešící konkrétní problémy v prvotní církvi. Tak vznikla kniha Zjevení odhalující, co se děje v církvi a co se teprve stane.

Písemné záznamy očitých svědků prvotní církve jsou primárními zdroji křesťanské teologie. Avšak vznikly v dobách, kterým nerozumíme. Kultura, jazyk a politická situace tehdy a tam – na Blízkém východě 1. století – je pro nás tady a teď – v Evropě ve 21. století – mnohem vzdálenější, než třeba kultura nezasažených národů nejodlehlejší částí světa.   

Když utváříme křesťanskou teologii, spoléháme na konstanty, které nás s pisateli Bible spojují. Jsou to:

  • Boží konstanta
  • Antropologická konstanta

Boží konstanta znamená, že Bůh byl a bude stejný. Byl a bude věčný a všudypřítomný a spojuje nás “v živém přenosu” s pisateli Bible v minulosti. On je tehdy a tam, ale zároveň je tady a teď. Právě teď Bůh v minulosti pomáhá apoštolu Pavlovi formulovat dopis z vězení. Zároveň nás tady teď uvádí do jeho správného pochopení. Díky Boží konstantě jsme schopni porozumět, co měl Bůh na mysli v době pisatelů a správně vykládat staré texty pro naši dobu.

Antropologická konstanta znamená, že se člověk ve své duchovní esenci nevyvíjí. Jsme stejně hříšní jako třeba lidé v dobách Lotových (L 17,28). Zároveň toužíme po věčnosti stejně jako lidé v dobách Šalomounových (Kaz 3,11). Ani my nejsme lepší, než naši otcové (1Kr 19,4) a Bůh ani nám nežehná pro naši spravedlnost (Dt 9,5-6). Bůh žehná pouze člověku, za kterého byla prolita krev smíření. Díky antropologické konstantě jsme schopni porozumět vnitřním stavům pisatelů biblických textů, které vznikly v dávných dobách.

Z hlediska antropologické a Boží konstanty je pro křesťanskou teologii klíčové rozvíjet důvěrný vztah s Bohem. Tím nezlehčuji důležitost historie a textové kritiky. Avšak prospěšnost intelektuálního studia je omezována mantinely důvěrného vztahu s Bohem. Tady jsme z jedné strany ohraničeni Boží konstantou všudypřítomnosti a vševědoucnosti, z druhé strany antropologickou konstantou hříšnosti a touhy po Bohu.

O nezbytnosti důvěrného obecenství s Hospodinem psal Jeremjáš, když se zamýšlel nad tím, jak mohou někteří jeho kolegové vydávat své sny za slovo od Hospodina (Jr 23). Na jedné straně mluvil Hospodin o neodvratnosti sedmdesátiletého babylonského zajetí. Na druhé straně prorok Chananjáš z Gibeónu na prorocké konferenci v Jeruzalémě triumfalisticky oznámil, že do dvou let Hospodin zlomí jařmo Nebúkadnesarovo a navrátí do Jeruzaléma krále Jójakína i všechny, kdo byli odvedeni do Babylónu (Jr 28).

Jeremjáš analyzoval postoje falešných proroků své doby a za hlavní příčinu jejich selhání označil absenci důvěrného obecenství s Hospodinem (Jr 23,18.22). Nedostatečné studium Písma, málo soukromých modliteb, málo samoty s Bohem, netrpělivost, povrchnost a ctižádostivost měly v Judsku přelomu 7. a 6. století před n. l. fatální následky.

  • Proroci – dnes jsou to kazatelé a pastoři – neohlašovali v Hospodinově jménu Boží slovo, ale své sny (Jr 23,25)
  • Podobně jako kdysi Baalovi proroci v Samaří, také i judští proroci povýšili své vize nad Písmo (Jr 23,27 srov. v. 13-14)
  • Dopouštěli se plagiátorství, když si navzájem kradli myšlenky a nesnažili se o své vlastní  (Jr 23,30).
  • Svedli věřící ke klamnému doufání (Jr 28,15)
  • Důsledkem jejich duchovní služby byla naprostá zkáza Hospodinova chrámu a celého Jeruzaléma včetně hradeb (Jr 28,13-14 srov. 2Kr 25).  

Pravá křesťanská teologie tedy musí být utvářena v důvěrném obecenství s Kristem, který se odehrává mezi mantinely antropologické a Boží konstanty.