Druhý příchod a působení antikristova ducha

Bůh nám některé věci říct nechce, a to se zejména týká data druhého příchodu Pána Ježíše. To je Otcova třináctá komnata. Je to jako v kdysi ráji. Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Genesis 2,16-17) Člověk neposlechl a doplatil na to.

Co se stane, když navzdory zákazu vstoupíme do Otcovy třinácté komnaty? Dopustíme se jednoho z následujících extrémů?

  1. Prvním je zbožné věštění druhého příchodu, srov. 2Te 2
  2. Druhým je bezbožné zesměšňování druhého příchodu, srov. 2Pt 3

Zbožné věštění druhého příchodu je založeno na vkládání vlastních myšlenek do biblického textu. Říkám “zbožné”, protože byť se jedná o věštění, je vedeno snahou vyburcovat Boží lid ke svatosti. Příkladem zbožného věštění je každá datovaná předpověď příchodu Krista.

Bezbožné zesměšňování druhého příchodu je založeno na zpochybnění věrohodnosti Bible a může být důsledkem zbožného věštění. Lidé svedení k falešnému datu druhého příchodu Páně nakonec zahořknou nejen vůči falešným kazatelům, ale také vůči Písmu, které oni mluvkové tak brilantně citovali.

Zbožné věštění druhého příchodu a jeho bezbožné zesměšňování jsou dílem antikristova ducha. Antikristův duch působil už v prvotní církvi (1J 2,18.22; 4,3; 2J 1,7). Dnes vidíme jeho projevy zejména v teologickém a morálním odpadlictví církve.

Teologické odpadlictví současné církve spočívá v popření původního učení Ježíše Krista a jeho Dvanáci apoštolů.

  1. Někteří duchovní služebníci odpadají od prosté víry a věnují se technikám, na jejichž pozadí jsou démonické síly (1Tm 4,1). Nejedná se jen o uctívání svatých a sakramentalismus – to je spiritismus a modlářství. Jedná se také o pokusy manipulovat Bohem skrze tzv. zákon víry a vyšší poznání – to je okultismus a gnosticismus.
  2. Vznikají skupiny pseudokřesťanů, kteří nesnesou zdravé učení a shánějí si učitele podle vlastních choutek (2Tm, 4,3-4). Opouštějí paradigma vedoucího, které žádá, aby byl vzorem v řeči, chování, lásce, víře a čistotě (1Tm 4,12) a zavádějí paradigma vedoucího, který má být především silným „vůdcem“ (srov. L 22,24-27)
  3. Falešní vůdcové nabízejí laciné spasení, upozaďují potřebu ovoce pokání a svatosti, bez níž nikdo nespatří Pána (Žd 12,14). Říkají, že přece nikdo není bez hříchu, a tedy kdo má právo soudit druhého? Doktrína znovuzrození se stává přítěží (1J 3,9n). Místo toho se buduje uživatelsky přívětivá církev, „v jejímž stínu je tak příjemně“ (srov. Oz 4,13)
  4. Lžiučitelé zavádějí zhoubné nauky, které popírají Panovníka, a tak získávají mnoho následovníků. Avšak kvůli jejich nemorálnímu životu nakonec lidé opovrhnou církví i evangeliem (2Pt 2,1-3).

Morální odpadlictví současné církve spočívá v popření kodexu Desatera ve prospěch většinového kodexu světa.

  1. Některé církve kvůli penězům, počtu členů a společenské prestiži ochotně tolerují téměř jakýkoliv hřích.
  2. To je provázeno zneužíváním znalostí dobového pozadí Bible. Zdatní mluvkové žonglují se slovy a fakty tak, aby morální imperativy Desatera “zůstaly” v dávné minulosti a oni mohli učit, že nás se už netýkají. Proč bychom si nemohli, na základě “nejmodernějších vědeckých výzkumů” zlegalizovat v církvi třeba LGBT?
  3. Evangelium nesení kříže volající po rozhodném zřeknutí se hříchu a sebezapření – takové evangelium se stává velmi vzácným.
  4. Protože se v církvi rozmáhá nepravost, vychládá láska mnohých a lidé odcházejí do světa (Mt 24,12).
  5. Noví věřící jsou při návštěvě církve hýčkáni a uklidňováni, že my nejsme sekta. Máme sice v názvu slovo “církev”, ale zato nabízíme i skvělou kávu …
  6. Církev ztrácí slanou chuť, je vlažná a tím nepřesvědčivá a neatraktivní.  

To všechno se děje vlivem antikristova ducha.