Rubriky
Jak čas plyne ...

Tři typy lidí: psychikos, pneumatikos, sarkikos

Přirozený člověk (řec. psychikos, 1K 2,14) je neznovuzrozený a duševní, vedený pouze přírodními instinkty. Nemá Ducha svatého, je pod panstvím Satana a zotročován tělesnými vášněmi. Přirozený člověk není schopen porozumět Bohu a přijmou jeho spásu. Je odkázán na omezené lidské uvažování a pocity.

Duchovní člověk (řec. pneumatikos, 1K 2,15; 3,1) je znovuzrozený a má Ducha svatého. Takový člověk myslí duchovně a žije z moci Božího Ducha, který v něm přebývá. V síle Ducha odolává tělesným tužbám a hříšným sklonům, které by jej mohly připravit o Nebe.

Jak se může přirozený člověk stát člověkem duchovním? Tak, že vírou přijme spásu skrze smírčí oběť Ježíše Krista. Duch svatý mu pak udělí novou přirozenost a člověk se znovu vnitřně narodí.

Ačkoliv znovuzrození lidé (řec. pneumatikos) přijali nový život Ducha svatého, pořád jim zůstala hříšná přirozenost a její zlé náklonnosti. Hříšná přirozenost se ovšem nedá převychovat. Musí být usmrcována a překonávána mocí Ducha svatého. Hříšnou přirozenost překonáváme, když se pro lásku Boží zapíráme a zbavujeme všeho, co se Bohu nelíbí. Bojovat s hříšnou přirozeností musí každý věřící sám, lidé mu nepomohou. Pomoc 24/7 však nabízí Duch svatý.

Protože ne všichni křesťané vynakládají dostatečné úsilí k překonání hříšné povahy, vznikl třetí typ – tělesný křesťan (řec. sarkikos).

Apoštol Pavel v 1. Korintským 3,1-3 píše, že se někteří v korintském sboru chovali tělesně (řec. sarkikos). Místo aby odolávali náklonnostem hříšné povahy, poddávali se alespoň některým z nich. Nežili sice v ustavičné neposlušnosti a stále chtěli být součástí Božího lidu, avšak v některých oblastech života dělali kompromisy se světem, s tělesností a s ďáblem.

Tělesní křesťané se navenek většinou nechovají nemravně a nespravedlivě, a přesto už duchovně nerostou. To se projevuje tím, že jednají jako noví konvertité, kteří zatím nepochopili plný dosah spasení v Kristu.

Podívejme se, jak se tělesnost projevovala ve sboru v Korintu.

  • Docházelo zde k řevnivosti, závisti a roztržkám kvůli sympatiím k jednotlivým služebníkům. „Já jsem Pavlův, já jsem Apollův, já tomu rozumím lépe než vy,“ vykřikovali někteří a oddělovali se od druhých (1K 3,1-3).
  • Někteří křesťané v Korintu byli lhostejní vůči nemravnosti uvnitř sboru. Jakýsi člověk žil s manželkou svého otce, a pořád se považoval za bratra a klidně dál navštěvoval shromáždění. Jiný vyhledával chrámové prostitutky, jak to dělal dřív. Avšak vedení sboru k tomu nezaujalo žádné stanovisko. (1K 5,1-13; 6,13-20).
  • Stávalo se, že slovo apoštola nebylo v Korintu přijímáno s patřičnou vážností. Pavlovy proslovy byly zlehčovány kvůli nedostatečnému rétorickému podání (1K 4,18-19).
  • V korintském sboru byli bratři, kteří řešili své banální spory u pohanských soudů a tím zesměšňovali církev v očích světa (1K 6,1-11).

Být tělesným křesťanem je riziko. Tělesní křesťané jsou v nebezpečí, že ztratí upřímnou a čistou oddanost Kristu a stále víc se budou přizpůsobovat světu.

  1. Křesťan může ztratit svou víru, jestliže nebude ochoten očišťovat se ode všeho, co se Bohu nelíbí.
  2. Křesťan musí pamatovat na tragický příklad Izraelců, které Bůh zahubil na poušti kvůli reptání a modlářství.
  3. Všem, kdo si říkají křesťané, musí být jasné, že není možno podílet se na věcech Páně a současně i na věcech Satana.
  4. Skuteční křesťané se musejí svým srdcem zcela oddělit od světa (2K 6,14-18) a očistit se „od každé poskvrny těla i ducha a přivést k cíli své posvěcení v bázni Boží“ (2K 7,1)

Přirozený člověk (řec. psychikos) nedokáže s radostí přijmout spasení, nedovede se s Bohem důvěrně sblížit a není schopen rozeznat, co pro něj znamená Kristovo ukřižování. Důvodem této neschopnosti je skutečnost, že spasení se nedá pochopit jinak než s pomocí Ducha svatého.

Duchovní člověk (řec. pneumatikos) má schopnost porozumět věcem Božího Ducha a s radostí přijmout skutečnost, že Ježíš Kristus zemřel konkrétně místo něj. Má také možnost odolávat svým hříšným sklonům s pomocí Ducha svatého. Podmínkou je důvěrná víra v Boha.

Tělesný člověk (řec. sarkikos) sice radostně přijal slova spasení, ale nezakořenila v něm. Je nestálý. Časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a křesťan přestane růst. Když přijdou problémy, snadno odpadá.

Nebeský Otče. Děkujeme Ti za dar Ducha svatého, který žije v našem srdci a vysvětluje nám tajemství Ježíšova ukřižování. Uč nás žít z jeho moci a překonávat naše hříšné sklony. Ať Tvé slovo hluboko zakoření v našem srdci a přinese úrodu Tvému království. Amen

Rubriky
Jak čas plyne ...

Nekrolog za Mgr. Alenu Vršťalovou

Mgr. Alena Vršťalová se narodila 6. června 1937 v Hodoníně do rodiny cihláře Ludvíka Chytila. Zažila bombardování Hodonína, zažila dobu komunismu. Po maturitě na gymnáziu v Hodoníně studovala na Palackého univerzitě v Olomouci. Provdala se za Mgr. Iva Vršťalu a narodila se jim dcera Yvona. Svůj produktivní věk zasvětila průmyslové škole v Hodoníně.

Od dětství byla katolickou křesťankou, avšak v roce 1988 vstoupila do sboru v Nejdku. To je dnešní Apoštolská církev Břeclav. Ve vodě znovuzrození byla pokřtěna v Apoštolské církvi Brno. Když ji Ježíš pokřtil v Duchu svatém, její první nebeská slova zněla: „Kare lamba, lamba dei.“ Výraz, s jakým ta slova říkala a zpívala, vyjadřoval vděčnost za záchranu.

Spolu s Katkou Zemanovou a Bohuslavem Cupalem se začali scházet k modlitbám. Říkala tomu: „My tři a kytara.“ Zde se zrodila dnešní Apoštolské církve Hodonín.  

V roce 1994, kdy oficiálně odcházela do důchodu, povolal Ježíš sestru Alenu na biblickou školu v Kolíně. Tady sloužila jako zástupkyně ředitele 23 let. Do skutečného důchodu odešla v roce 2017, ve věku 80 let.

V posledních třech letech se zhoršil její zdravotní stav, sestra Alena už nemohla sama vycházet z bytu. V říjnu 2020 se nakazila covidem, ale uzdravila se. Poté se o ni pět měsíců vzorně starala její dcera Yvona. Na čas se jí zlepšila hybnost, avšak v dubnu onemocněla zánětlivou chorobou. Byla hospitalizována a v pátek 16. dubna 2021 odešla na věčnost.

Sestra Alena vedla chvályhodný život. Měla mimořádný dar výřečnosti, dovedla pohotově a vtipně formulovat myšlenky. Ráda používala průpovídky z rodného Slovácka. Její výroky jako: „Život je zvyk, cvik a domluva“, nebo „Dojdou roky, dojdou kroky“, nebo „Starý člověk – hotová opica!“ – tyto a podobné průpovídky nám budou ještě dlouho znít v uších.

Uměla se vybraně chovat. Uměla hezky jednat s lidmi. Ještě po letech ji studenti vyhledávali a žádali o radu.

Jako ředitel školy byl jsem nadřízeným sestry Aleny. Ona mě však svými zkušenostmi převyšovala a byla mi mateřským mentorem. Sestra Alena vnesla do školy zlepšení, zavedla precizní systém evidence studijních výsledků a vysokou jazykovou úroveň písemností. To opakovaně vysoce hodnotila také Česká školní inspekce. Nejvíc si vážím loajálnosti sestry Aleny. Když použiji jejího slovníku: „Stála při mně jako šavla při boku v dobém i zlém.“

Dalo by se ještě mnoho mluvit o chvályhodném životě naší sestry. Byla znovuzrozena v Kristu a než ji osvobodil od těla, žila tak, že jeho jméno bylo oslaveno. Přesto se neodvažuji tvrdit, že od chvíle, kdy přijala vodu znovuzrození, už se nikdy neprovinila proti Božímu přikázání. Jak řekl Augustin z Hipponu: „Běda dokonce i chvályhodnému lidskému životu, pokud by jej Bůh zkoumal bez milosrdenství.“

Ponechme tedy stranou dobré skutky naší sestry, maminky, babičky, prababičky, kolegyně, přítelkyně, a společně s ní prosme Boha za odpuštění jejích hříchů. Víme, že naše sestra jednala milosrdně a ze srdce odpustila svým viníkům. Kéž také Bůh odpustí její viny, jestli se nějakých dopustila. Prosme též za sebe, jestli jsme se my vůči sestře Aleně provinili. Kéž Boží milosrdenství zvítězí nad soudem, vždyť Bůh slíbil, že milosrdným prokáže milosrdenství.

Věřím, že to, o co teď Boha spolu s naší sestrou prosíme, On už udělal. Sestra Alena denně na modlitbách přistupovala k oltáři Božího milosrdenství v nebesích. Proto máme naději, že i teď, když je už na odvrácené straně smrti, stojí před oltářem svého nebeského Otce. Byl zrušen její dlužní úpis, její odpůrce ďábel byl poražen. Byla vykoupena krví, kterou Kristus prolil na kříži konkrétně za ni.