Nejsme zodpovědní za celonárodní probuzení, avšak za své ano

Jakmile si přečtete tento článek, vyplňte prosím dotazník, který se ptá na Vaše osobní probuzení. Dotazník je pod odkazem: https://goo.gl/BmPrvi

Celonárodní a osobní probuzení

Celonárodní nebo regionální probuzení nezáleží na nás. Probuzení, kdy je velké množství lidí usvědčováno Duchem svatým z hříchu a volá k Bohu, aby je zachránil – takové probuzení je Božím darem. Nedokážeme je vyvolat ani načasovat. Nepomohou cílené evangelizační programy, nezabere horlivá misie. Celonárodní probuzení v historii přichází a po čase odchází. Takové bylo například probuzení ve Walesu nebo v Azusa Street.

Avšak osobní probuzení záleží zcela na nás. Je také Božím darem, který však nepřichází, aby za čas odešel. Osobní probuzení nám bylo darováno v momentě našeho znovuzrození, když jsme se káli ze svých hříchů a Kristus mocí Ducha proměnil naše srdce. Od chvíle, kdy jsme se narodili z Ducha svatého, záleží už jen na nás, jestli budeme žít probuzeným životem, anebo jestli duchovně usneme nebo dokonce zemřeme.

Šestero vlastností probuzeného křesťana

1. Probuzený člověk neustále rozvíjí svůj důvěrný vztah s Bohem (Efezským 1,15-23)

Z modlitby apoštola Pavla vyplývá, že Bůh je poznatelný, a to s pomocí Ducha moudrosti a zjevení, který osvěcuje náš vnitřní zrak. Tak vidíme, k jaké naději nás povolal, jak bohaté a slavné je dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírná je moc vzkříšení, která působí v našich životech. Apoštol Pavel v samotě svého uvěznění prosil Boha, aby dal Ducha moudrosti a zjevení tehdejším bratrům a sestrám v Efezu. Také dnes musíme neustále prosit Boha, aby otevřel oči našeho srdce a dal se nám víc poznat. Trávíš s Bohem čas o samotě a toužíš, aby se ti dal lépe poznat?

2. Probuzený člověk neustále pěstuje ovoce Ducha svatého (Galatským 5,22-23)

Opakem ovoce Ducha jsou skutky těla. O ty vůbec nemusíme usilovat, vyrůstají samy z prokleté půdy naší hříšné přirozenosti jako plevel na zahradě. Když jsme se znovuzrodili, dostali jsme též novou přirozenost, která produkuje ovoce Ducha. Avšak toto ovoce vyžaduje pozornost. Ovoce se nedá vyrobit, musí se vypěstovat. Ovoce v zahradě předpokládá sázení, zalévání, péči o korunu, ochranu před škůdci a včasný sběr. Ovoce Ducha předpokládá pěstování vztahu s Bohem skrze studium Bible, modlitbu a společenství s křesťany. Když žijeme s Bohem uprostřed společenství jeho dětí, ovoce Ducha na nás roste samo. Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Studuješ Bibli, modlíš se a účastníš se bohoslužeb církve?

3. Probuzený člověk neustále usiluje o službu duchovními dary (1. Korintským 12,7-11)

Dary Ducha se uplatní zejména tam, kde se bratři a sestry scházejí k uctívání Hospodina. Dary Ducha jsou projevem vztahu s Bohem. Když jsme si s Bohem blízcí, Duch svatý nám udělí dar, kterým posloužíme někomu, kdo to potřebuje. Tak je dáno jednomu slovo moudrosti, druhému slovo poznání, jinému zase víra, někomu dar uzdravování, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu různé druhy jazyků, jinému dar vykládat jazyky. V 1. Korintským 14,1 je napsáno: „Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči.“ Usilovně se držme blízko Boha a jeho dary se skrze nás projeví samy. Modlíš se, abys na bohoslužbách posloužil ostatním nějakým duchovním darem?

4. Probuzený člověk neustále rozvíjí své povolání do služby (Efezským 4,11)

V církvi jsou zapotřebí různé služby. Jedni slouží jako apoštolé, jiní jako proroci, jiní jako evangelisté, jiní jako za pastýři a učitelé (Ef 4,11). Bůh si také povolává biskupy a diákony (1. Timoteovi 3,2.8). Dále si povolává ty, kteří mají dar prorockého slova, dar služby, dar učit, ty, kteří dovedou povzbuzovat, kteří rozdávají, kteří stojí v čele a také ty, kteří se starají o trpící (Římanům 12,6-8). Církev má mnoho práce a k tomu potřebuje lidi, kteří se ujmou odpovědnosti a budou věrně vykonávat dílo služby.

Církev potřebuje vedoucí na všech úrovních, avšak každý vedoucí musí mít Boží povolání. Ačkoliv je někdo od narození vůdčí typ, nemusí být automaticky povolán za vůdce v církvi. Vedení se smí ujímat pouze ten, koho Bůh povolal osobně. Přirozené vůdčí schopnosti nestačí. Jeden zkušený pastor řekl: „Boží povolání je naprostý základ. I kdyby měl vedoucí duchovní pracovník všechny schopnosti pro práci v církvi, avšak neměl by Boží povolání (pozn.: tj. Bůh by si nepřál, aby byl vedoucím), nemůže sloužit dobře“ (JMO: 21:15d).

Boží povolání je, když nás osloví sám Pán, abychom vykonávali konkrétní službu. Nestačí, když někdo řekne: „Bůh mě povolal.“ Touha po vedoucím úkolu je ušlechtilá věc. „Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu,“ píše Pavel Timoteovi. Avšak církev (tj. vedoucí sboru, oblasti nebo denominace) musí toto povolání rozeznat a schválit, oficiálně ustanovit dotyčného do služby a nastavit pravidla jeho vykazatelnosti. Toužíš po tom, aby tě Bůh povolal do konkrétní služby v církvi? Toužíš po tom, abys věrně vykonával službu, kterou už máš?

5. Probuzený člověk neustále odpouští svým viníkům kvůli Kristu (Matouš 18,21-35)

Lidé se tématem odpuštění zabývají celá staletí a dospěli k závěru, že odpuštění je výhodné. Zbavuje nás totiž emocí, které zakalují zdravý úsudek. Zároveň když našemu viníkovi odpustíme, dává nám to pocit vnitřní převahy – nejme přece jako on. Avšak toto není odpuštění, o kterém mluvil Ježíš. Naše odpuštění musí mít jeden jediný důvod, a to ten, že i nám muselo být odpuštěno. Ani my jsme nebyli bez hříchu. Také kvůli mně musel Kristus potupně zemřít na kříži. Kristova oběť staví mne a mého viníka na stejnou úroveň. Před Bohem nejsem lepší než on. Jelikož Kristus odpustil mně, i já musím odpustit tomu, kdo mi ublížil nebo teprve ublíží. „Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy“ (Koloským 3,13). Odpouštíš lidem proto, že nejsi lepší než oni, nebo proto, že se jimi nechceš obtěžovat?

6. Probuzený člověk neustále evangelizuje svým životem a někdy také slovy (Matouš 9,35-10,5)

Evangelizovat znamená zvěstovat lidem dobrou zprávu, že se nemusí bát zatracení, protože Kristus zemřel za jejich hříchy. Od doby, kdy byl Pán na zemi, probíhá sklizeň duší pro věčný život s Bohem. Je naší výsadou se této sklizně účastnit.

Z hlediska formy rozdělujeme evangelizaci na příležitostnou a plánovitou. Z hlediska metody rozdělujeme evangelizaci na žitou a demonstrativní.

  • Příležitostná evangelizace se odehrává spontánně, bez zvláštních příprav a může mít formu modlitby před jídlem ve školní jídelně, komentářů na Facebooku, rozhovoru ve vlaku, spontánní hraní evangelizačních písní na pianu na náměstí, modlitby za nemocné děti naší sousedky apod.
  • Plánovitá evangelizace se dlouhodobě strategicky připravuje a může mít formu čajovny v klubu Céčko, stánku s křesťanskou literaturou při rozsvícení vánočního stromku na náměstí, dne pro rodinu v Malešově a Uhlířských Janovicích, přání k vánocům s evangelizačním textem, misijního výjezdu do Banja Luky a Sarajeva apod.
  • Žitá evangelizace je naše každodenní chování, z něhož vyzařují křesťanské hodnoty. Kdykoliv lidé vidí naši věrnost, odpovědnost, disciplínu, empatii, upřímnost, lásku a pravdivost – tehdy vidí žité evangelium. Jsme solí země a světlem světa. Bez žitého evangelia svět ztratí chuť a propadne se do tmy. Matouš 5,16 cituje Pána Ježíše: „… ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“
  • Demonstrativní evangelizace znamená dramatické zviditelňování evangelia. Může se jednat o veřejnou evangelizaci s pomazaným kazatelem, evangelizační scénky na náměstí, Kidsquest ve školách, vysílání v rádiu nebo televizi, koncert chval, promítání filmu s poselstvím a výzvou k pokání apod.

Většina naší evangelizace je žitá a příležitostná, uskutečňuje se spontánně a každý den. Navzdory tomu, že lidé okolo nás jsou zatíženi agnosticismem, přesto vidí, že co vyznáváme, to také žijeme. Tak se Duch svatý dotýká jejich srdcí. Přijde den, kdy poznají, že jedinou jistotou života je Kristus. Až ten čas nastane, budeme připraveni a pomůžeme svým sousedům, spolužákům nebo příbuzným najít dveře do Božího království. Zvěstuješ evangelium především svým životem a někdy také svými slovy?

Bože, prosím Tě, daruj mi sílu pěstovat a udržovat mé osobní probuzení a horlivost pro Tvé království. Pomoz mi prohlubovat vztah s Tebou. Posiluj mě ke studiu Bible, modlitbám a životu ve sboru. Daruj mi duchovní dary, kterými posloužím na shromáždění. Podle své vůle si mě povolej do služby a dávej mi sílu, abych svou službu věrně vykonával. Dávej mi milost odpouštět proto, že Ty jsi odpustil mně. Dej, ať můj život vydává Kristovu vůni, ať všichni lidé vidí, že náležím Pánu Ježíši Kristu. A pokud dáš do České republiky celonárodní probuzení, pomoz mi se k němu bez váhání připojit.

Použité zdroje

1904–1905 Welsh Revival. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. [cit. 2015-10-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/1904%E2%80%931905_Welsh_Revival

Azusa Street Revival. Wikipedia: The Free Encyclopedia [online]. [cit. 2015-10-21]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Azusa_Street_Revival

BUBAN, Milan. JMO: Hodnoty a kompetence ve vzdělávání duchovních pracovníků Apoštolské církve: Skupinový rozhovor s pastory Jihomoravské oblasti. Hodonín, 2013 (nepublikováno).

1 komentář na „Nejsme zodpovědní za celonárodní probuzení, avšak za své ano“

  1. Plně souhlasím. Hlavně tedy s žitou evangelizací, ta je nejčastější a staví nás do role – hlídat si své životy v každé minutě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *