O samotě s Bohem

Kde se cítím opravdově,
čistě,
bezelstně,
ryze?

Kdy jsem si zcela jist,
že nic nepředstírám
a na nic nehraji?

Jak získám naprostou jistotu,
že to, co dělám,
opravdu oslavuje Boha?

Nejopravdověji se cítím,
když jsem s Bohem o samotě,
když mě kromě nebeského Otce
nikdo nevidí a neslyší.
Zde mohu být konečně sám sebou,
zde nemusím hrát žádnou ze svých rolí,
nemusím zde zachovávat dekorum,
nikomu nemusím být vzorem.

Všechno, co Bohu řeknu,
zůstane jen mezi námi dvěma.
Nikdo se to nedozví,
protože Kristus dovede udržet tajemství.
Před ním se nemohu ztrapnit,
řeknu mu o sobě všechno – i když On už všechno ví.

Pán Ježíš řekl, abychom se modlili v skrytu svého pokojíku,
za zavřenými dveřmi (Matouš 6).
Komenský tuto metaforu vysvětluje,
říká, abychom se modlili v pokojíku svého srdce,
ve svém nitru (Labyrint světa a ráj srdce).

Ať se jedná o skutečný pokojík
nebo o náš vnitřní modlitební svět,
v obou případech jde o naši samotu s Bohem.
Tady budu trávit svůj čas,
kdykoli to bude možné.

Tady jsem ryzí,
bezelstný,
čistý,
opravdový.

1 komentář na „O samotě s Bohem“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *