Tři vzpomínky na bratra Pavla Kocura

Vzpomínka první

První vzpomínka se váže k podzimu 1981. Tehdy mě kamarád ze střední školy – Vladan poprvé přivedl na Smíchov ke Kocurům. Byl jsem v 1. ročníku pedagogické fakulty a víru v Krista jsem nebral vážně. Kocurovi měli byt v prvním poschodí, v ulici Svornosti 21. Byt tvořila dlouhá chodba, z níž vedly jedny dveře do ložnice a jedny do kuchyně. Z kuchyně se pak vcházelo do velkého obývacího pokoje, kde bývaly bohoslužby.

Vladan mě přivedl ke Kocurům podvečer, doma byla sestra Helenka, manželka bratra Pavla a jejich synové Petr a Pavel. V žádném případě jsem se nechtěl nechat zlanařit do jakési církve. Ti lidé mi byli sympatičtí, ale můj postoj byl pevný: „Nikdo mi nemůže dokázat, že Bůh existuje!“ Byl jsem připraven se celé hodiny přít a zpochybnit jakýkoliv argument, který by co jen vzdáleně potvrzoval existenci vyšší bytosti.

Pak nás sestra Helenka pozvala k večeři. Nebylo to nic honosného, nějaký chléb s uzeninou a jeden druh čaje, který se rozléval do hrnků ze skleněné konvice. Naše rozhovory a moje odmítání víry volně pokračovaly, ale začal jsem ztrácet sebejistotu. Prostota a pokora, s jakou nás tehdy sestra Helenka uhostila, byla nevysvětlitelná a vydala za tisíce argumentů. Tady jsem se setkal s praobyčejnou Boží láskou v podobě křesťanské pohostinnosti. Když se na to ohlížím zpětně, právě zde mě začal Duch svatý usvědčovat z hříchu.

Vzpomínka druhá

Druhá vzpomínka má přesné datum – neděli 18. dubna 1982. Dopoledne jsem byl na koleji a připravoval se do školy, ale najednou ke mně promluvil Duch svatý. Věděl jsem, že mi dává příležitost stát se křesťanem, ale že to mohu odmítnout. Vydal jsem se ze Staré Boleslavi do Prahy, kamarád Vladan bydlel na Proseku. Vzhledem k tomu, že jsem se s ním dosud o víře jen hádal, raději mě Vladan vzal na Smíchov ke Kocurům.
V kuchyni jsem řekl přede všemi, kdo právě u Kocurů byli, aby přišli do kuchyně. Nevím už přesně, jestli tam byli všichni členové rodiny, avšak dobře si pamatuji, jak bratr Pavel stál vlevo vedle mne. Jakmile jsem vyslovil: „Rozhodl jsem se vyznat Pána Ježíše,“ bratr Pavel začal děkovat Bohu. Potom si mě zavolal do obýváku a přečetl mi slova z 10. kapitoly Janova evangelia: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ Tehdy jsem těm slovům nerozuměl, ale když jsem od Kocurových odcházel, vyložil jsem si to po svém: „Ke Kocurům jsem vešel jako hříšný člověk, ale teď vycházím od nich jako nový člověk, před kterým je úplně nový život a nový začátek.“

Vzpomínka třetí

Třetí vzpomínka se váže ke květnu nebo červnu roku 1982, kdy jsem se poprvé setkal s bratrem Rudkem Bubikem, který byl u Kocurů na návštěvě. Ve svém duchovním životě jsem měl dva otce: bratra Pavla Kocura a bratra Rudolfa Bubika. Vybavuji si je oba, jako by to bylo dnes. Seděli jsme, já a myslím ještě kamarád Vladan, v obýváku na rozkládacím gauči. Bratr Pavel seděl naproti a vedle něho bratr Rudek.

Vidím bratra Pavla, jako by to bylo dnes, jak se raduje jako kluk. Neustále se usmívá, vrtí se v křesle a je nadšený, že noví mladí lidé uvěřili v Krista. Bratr Rudek však vypadá vážně a přísně. Tehdy jsem nevěděl, že byl právě proti němu veden zátah STB, který měl v létě vyvrcholit jeho uvězněním.

Takto vidím bratra Pavla dodnes – sedícího v křesle, jak se raduje jako kluk. Prostá víra, obětavá láska a psychická odolnost byly nejsilnějšími stránkami jeho služby. Spolu se sestrou Helenkou obstáli v těžkých zápasech, když čelili zastrašování STB, ale také četným kritikům z církve. Kéž bych se mohl vrátit v čase a být jim v těžkých dobách lepší oporou, než jsem byl ve skutečnosti. Bože, odpusť mi prosím.

Kdykoli vzpomínám na bratra Pavla a sestru Helenku, přichází mi na mysl verš z Listu Židům 6,10:

„Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.“

Jeden komentář u “Tři vzpomínky na bratra Pavla Kocura”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *