Duchovní růst není pouhé zdokonalování zbožného chování. Nesmíme na duchovní růst pohlížet jako na postupné zvládnutí stále náročnějších technik modliteb, bohoslužeb, studia Bible, misie a charity. Takový přístup se uplatňuje ve sportu nebo ve škole. Nejdřív se žáci naučí základní teorie a dovednosti a postupně k nim přidávají stále náročnější dovednosti a techniky, až nakonec dosáhnou stupně mistrovství. Postupné technické zdokonalování vede k zaslouženému pocitu jistoty a úspěchu.

Duchovní růst jde však opačným směrem. Nejde v něm o dosažení náboženské virtuosity, nýbrž o prohlubování osobního vztahu s Kristem, které má dvě dimenze:

1. Neustále se prohlubující poznání vlastní hříšnosti
2. Neustále se prohlubující poznání Boží milosti

Jak rosteme v těchto dvou dimenzích vztahu s Kristem, mění se také naše postoje a ty se odrážejí v našem chování, v našich skutcích.

• Čím víc poznám svoji hříšnost, tím víc budu k Bohu volat o milost. Kdo si myslí, že je zdravý, nebude volat lékaře. Kdo však pozná, že je smrtelně nemocen, ihned si zavolá záchranku.
• Čím víc volám k Bohu o milost, tím víc poznám Jeho odpuštění. Bůh totiž obětoval Krista, aby mi mohl odpustit.
• Čím víc poznám jeho odpuštění, tím větší bude moje vděčnost. Uvědomím si totiž, že mi Bůh odpustit nemusel, ale udělal to z lásky.
• Čím větší je moje vděčnost, tím lepší budou moje skutky. Jsem Bohu vděčný za to, že mi odpustil hříchy. Proč bych tedy dělal něco, co Mu vadí?

Duchovní růst je prohlubující se osobní vztah s Bohem, jehož vedlejším efektem je změna našeho chování.

Ježíš přistoupil (k apoštolům) a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte (ČEP: získávejte mi) učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“ (Matouš 28,18-20, ČSP)

Posláním křesťanů je, aby ve všech národech, včetně národa českého:

1. získávali učedníky pro Ježíše Krista
2. křtili je ve jménu Trojice
3. a učili je zachovávat všechno, co jim Ježíš přikázal

Máme-li někoho učit úplně všechno, co nám Ježíš přikázal, musíme to všechno nejdřív my sami dobře znát. Sám Ježíš žil „každým slovem, které vychází z Božích úst“ (Matouš 4,4). Ve svých rozhovorech se znalci Zákona Ježíš vynikal brilantní znalostí Písem, takže se židé divili a říkali o něm: „Jak to, že se tento člověk vyzná v Písmech, když se tomu neučil?“ (Jan 7,15). Ať si špatně nevykládáme slova „když se tomu neučil“! Ježíš byl Bůh a člověk, a přesto se pravidelně vzdělával v synagoze (Lukáš 4,16), kde se mu od rabínů dostalo kvalitního neformálního vzdělání. Tak byl už jako chlapec schopen disputovat s doktory teologie (Lukáš 2,46n).

Máme-li někoho učit zachovávat všechno, co nám Ježíš přikázal, musíme to nejdřív my sami dělat. A dělat něco správně můžeme teprve tehdy, když tomu správně rozumíme. Bez dobré teorie nebude dobrá praxe. Bez zevrubné znalosti Písma bude naše služba neúplná, bude odrážet pouze ty naše oblíbené úryvky Bible. Kdy sis naposledy přečetl Malé proroky? Dokážeš vyjmenovat všechny knihy Bible a stručně pohovořit o obsahu každé z nich? Znáš přirozené a morální atributy Boží? Znáš teorie inspirovanosti Písem, učení o Duchu svatém a o jeho darech? Jestliže sloužíš jiným, studuj Bibli – třeba na biblické škole v Kolíně.

Nezanedbávej v sobě dar milosti, který ti byl dán (1. Timoteovi 4,14).

Data pro následnou analýzu a výzkum je třeba sbírat tam, kde jich je nejvíc. To mi připomíná situaci z mého domova. Náš Baryk ztrácí hodně chlupů. Mohli bychom chlupy sbírat a zametat každý den.

Při zametání jsem vypozoroval, že se chlupy v našem obýváku-kuchyni hromadí nerovnoměrně. Nejvíc chlupů bývá pokaždé u police na knihy, která je hned za dveřmi na chodbu. Dále se chlupy nejvíc hromadí pod skládacím křeslem a potom ještě v nejzazší části kuchyně v koutě mezi kuchyňskou linkou a zdí. Je to pochopitelné, protože první dvě místa se nacházejí v průvanu mezi dveřmi na terasu a dveřmi na chodbu. Třetí místo je nejzazší bod u zdi, kam průvan dosáhne. Průvan způsobí, že se psí chlupy nejvíc hromadí na třech místech obývacího pokoje a kuchyně.

To mi pomáhá při úklidu. Když zametu tato tři stežejní „shromaždiště“ psích chlupů, mám napůl zametenou celou místnost. Potom už stačí zamést zbytky z ostatních častí a vytřít podlahu mokrým hadrem. Díky znalosti, kde se chlupy nacházejí nejvíc, mohu primárně zaměřit svou práci na místa, která jsou „nejnasycenější“. Ostatním částem „probému“ věnuji už jen sekundární pozornost.

Při výzkumu sociální reality, jenž záleží na sběru relevantních dat, je to podobné. Data mohou být rozptýlena všude, ale každý výzkumný problém má místa, jež jsou nasycena daty víc než ostatní. Mohou to být určité knihy, určití lidé nebo skupiny lidí. Je třeba identifikovat, které zdroje jsou nasyceny daty nejvíc ze všech. Z těchto zdrojů pak vytvoříme primární výzkumný vzorek. Ostatní sběry nám poslouží jen pro doplnění jako sekundární zdroje dat.

Modlitba je rozhovor s Bohem, to je její hlavní účel. Bůh touží, abychom sdíleli jeho radosti a starosti, tak jako on sdílí ty naše. Modlitba je přirozeným projevem našeho vztahu s Kristem. V tomto příspěvku se zamýšlím nad modlitbou z hlediska jejího provedení, z hlediska intimity a z hlediska účinku.

Z hlediska provedení má modlitba vertikální a horizontální rozměr.

1. Vertikální rozměr znamená, že modlitba je přímý rozhovor s Bohem. Modlitba je dialog, a ne jen náš monolog. Něco Bohu říkáme a když se ztišíme, zjsitíme, že nám, dříve či později, odpovídá. Vědomí, že Bůh o nás všechno ví a touží nám pomoci, činí z modlitby velmi intimní záležitost. Srov.: http://milan.buban.cz/jak-cas-plyne/o-samote-s-bohem/
2. Horizontální rozměr modlitby znamená, že se náš rozhovor s Bohem vždy odehrává v kontextu lidí, za které a/nebo v jejichž přítomnosti se modlíme. Jistěže se modlíme také za sebe, ale většinou se přimlouváme za někoho jiného, mluvíme s Bohem o někom jiném. Dá se říci, že modlitba je společenská záležitost, koinónie, jejímiž účastníky jsou Bůh, lidé a my, kteří se modlíme.

Z hlediska intimity se dá modlitba rozdělit na soukromou, polosoukromou a veřejnou.

1. Soukromá modlitba se odehrává v naprosté samotě s Bohem, kdy naslouchá jen On.
2. Polosoukromá modlitba se odehrává s přítomnosti důvěrného přítele, před kterým se nestydíme.
3. Veřejná modlitba se odehrává na společných bohoslužbách bratrů a sester.

Zatímco se modlíme, má naše modlitba, kromě Boží odpovědi, další mnohočetné účinky. 

1. Vyznání víry. Modlitba je vyjádřením naší představy Boha. Nahlas říkáme, v jakého Boha věříme, co pro nás učinil a co dokáže. Naše vyznání slyší Bůh, lidé okolo i duchovní svět andělů a démonů. Na základě svého vyznání Krista budeme navěky zachráněni.
2. Díkůvzdání. Při modlitbě si připomínáme, co pro nás Bůh udělal a nahlas projevujeme svou vděčnost. Ta nás vede k sebevydání a posvěcenému životu.
3. Uctívání. Klaníme se před Bohem celým srdcem, ale je dobré, když také naše tělo vyjadřuje, jak si Boha vážíme. Vyndejme ruce z kapes, přestaňme se povalovat na pohovce, složme své nohy ze stolu… Bůh je totiž Pánem nebe i země.
4. Empatie. Ve svých přímluvách za lidi projevujeme svůj soucit, pláčeme s plačícími a radujeme se s radujícími, učíme se vcítit do problémů a potřeb ostatních.
5. Vyučování. Hlasitá modlitba má silnou vyučovací funkci. Někdy obsahuje takové výklady Bible, které neuslyšíme ani v kázání. Když nasloucháme modlitbě zkušeného zlomeného křesťana, jsme vyučováni pokoře. Když se modlí nadšený evangelista, učíme se radikálním postojům zvěstování evangelia…
6. Proroctví. Kdykoliv se někdo modlí k Bohu s ryzím srdcem, naplňuje ho Duch svatý. Není neobvyklé, že v takové modlitbě, když pozorně nasloucháme, uslyšíme proroctví, které odkrývá stav našeho srdce, povzbuzuje nás, napomíná nás nebo nám ukazuje směr pro náš život.
7. Evangelizace. Když se ve školní jídelně ztišíme před jídlem, říkáme tím: „Věřím v Boha, který mi opatřil toto jídlo a jsme mu za ně vděčný.“ Když při pouliční vedeme rozhovor s nevěřícím člověkem a pak se, s jeho souhlasem, za něj pomodlíme, uslyší v našich slovech vyznání, které mu jasně prozradí, jaký je náš Bůh.
8. Přímluva. Když se za někoho upřímně v jeho přítomnosti přimlouváme, ví, že nám na něm záleží a cítí se přijímán.
9. Organizace. Když se s organizačním týmem hlasitě modlíme za připravovanou akci, zaznívají v naší modlitbě organizační pokyny, které si lidé snáze uloží do paměti.
10. Informace. Když se na bohoslužbách hlasitě modlíme za nastávající týden, zaznívají v naší modlitbě informace, které naši posluchači potřebují znát.

V našich letničních kruzích se v různých obměnách říká, že teologie je nanic, zatímco „kolenologie“ je „to pravé ořechové“.
Dovolte mi vyslovit domněnku, že jde o nešťastnou hru slov a že kolenologie, jak je chápána dnes, je vlastně teologií výlučnosti.

Původní výraz „kolenologie“ v Apoštolské církvi zavedl emeritní biskup Rudolf Bubik. Když se ho těsně po sametové revoluci zahraniční misionáři ptali, jaké má teologické vzdělání, biskup napůl žertem odpovídal: „Za totality jsem nemohl studovat teologii, a tak jsem studoval kolenologii.“ Myslel tím svůj vytrvalý a intenzivní modlitební vztah s Bohem, který mu pomáhal zejména v době pronásledování ze strany STB a když byl pro svou víru v roce 1982 uvězněn. Kolenologie jako důvěrný modlitební vztah s Bohem je nezbytný předpoklad služby každého duchovního pracovníka.

Avšak časem se z kolenologie stal pojem zpochybňující potřebu studia teologie. V dnešním pojetí má kolenologie tuto základní tezi:

Já nepotřebuji studovat názory teologů na tu či onu věc. Prostě se zeptám svého nebeského Otce, jak to vidí on. (řečeno na pastorálce Apoštolské církve v Kraskově, 1999).

Z této teze vyplývá více méně toto:

Teologové nemají osobní vztah s Bohem, na nic se Boha neptají, jsou zpití svými vědomostmi a touhou všechno vysvětlit rozumem, a tudíž nemohou vědět nic, co by měl upřímný křesťan znát. Teologové jsou vědomostmi zaslepeni babráci, kteří nepochopili, že stačí, když učiní pokání z pýchy na své znalosti a pak se prostě zeptají Boha Otce na to, co chtějí vědět.

Po takovém tvrzení musí posluchači zákonitě dospět k přesvědčení, že teologické vzdělání nemá cenu, když přece Duch svatý nám, na základě prosté upřímné modlitby, dá v pravou chvíli moudrost a poznání, zatímco teoretické znalosti v nás jen blokují vjemy přímých Božích pokynů.

Pryč se vzděláním! Ať žije kolenologie! Budeme naslouchat jen Bohu samotnému!

Nezlobte se, milý čtenáři, pokud teď vyjádřím názor, který nebude souhlasit s tím vaším. Tvrdím, že za takovou kolenologií se schovává pýcha na výsadní vztah s Bohem. Vždyť hříšná přirozenost je vlastní jak teologům, tak i kolenologům. Neměli bychom se klamat myšlenkou, že teologická nevzdělanost nám a našim ovečkám zaručí, abychom neupadli do pýchy. Žel Bohu jsme schopni pýchy jak na svou vzdělanost, tak i na svou nevzdělanost a dokonce i na své duchovní „prožitky s Pánem“.

Uvedu příklad ze své praxe, ve kterém pozměním detaily, ale jádro příběhu zůstane. Poznal jsem mladého bratra, který začal studovat na naší biblické škole, ale už dříve vykonával kazatelskou službu v církvi. Když absolvoval první přednášky a měl se připravit na závěrečný test, zhroutil se, test psát odmítl a takto se mi písemně omluvil:

Nezlobte se na mne, bratře řediteli, že jsem se rozhodl nepsat závěrečný test. S učením jsem měl problémy už na střední škole a byl jsem rád, že jsem prolezl s pětkami. Když jsem sloužil ve sboru, měl jsem problémy napsat si i jen krátké kázání. Teď jsem dospěl k závěru, že studium na vaší škole pro mně není. Jsem, jaký jsem, nevzdělaný, takového mě Bůh povolal do služby. Alespoň na něm budu neustále závislý…

Možná si teď říkáte: „To je ale upřímný dopis! Proč by se měl kluk trápit, vždyť v Apoštolské církvi může sloužit dál i bez vzdělání a navíc to posílí jeho zbožnou závislost na Pánu.“ Já však takový názor nesdílím. Podle mně je tento bratr přesvědčen, že Bůh chce, abychom dělali jen to, co je pohodlnější. Je přece pohodlnější na sobě nepracovat a zdůvodnit to hyperduchovním prohlášením, že Pán to tak chce. Vždyť přece když se pomodlím, tak si to kázání nějak napíšu: Proč bych se namáhal?

Měli bychom se zamyslet nad následujícími skutečnostmi.

• Stojíme na ramenou teologů. Letniční hnutí navazuje na protestantskou teologickou tradici, kterou formovali teologicky vzdělaní mužové jako např. Martin Luther nebo Jan Kalvín. Můžeme jim věřit, když absolvovali teologii na univerzitě? Nezanesli do svých spisů lidskou moudrost?
• Kolenologie je vlastně teologie výlučnosti. Pokud teologii chápeme šířeji jako názor na Boha, pak je každý člověk teologem. Být kolenologem neznamená nebýt teologem. Kolenolog je teolog, který zastává nauku o vlastní výlučnosti. Kolenolog je přesvědčen, že Bůh se mu bude individuálně věnovat. Tak se nebude muset obtěžovat studiem toho, co Bůh řekl jiným.

Pokusil jsem se ukázat, jak se dá pokazit dobrá věc. Kolenologie jako upřímný osobní vztah s Bohem se špatným užíváním stala teologií výlučnosti. Kéž nám Kristus pomůže udržet rovnováhu mezi osobním vztahem s Bohem a studiem názorů lidí. Tak budeme připraveni podílet se na Boží misii lépe, protože budeme lidem lépe rozumět.

Církev je vlastně škola. Vedoucí sboru jsou učitelé, kteří učí, jak mají věřící žít s Bohem, jak mu mají sloužit a jak se připravit na hodinu smrti a věčný život s Kristem. Vedoucí církve k tomuto vyučování používají různé metody. Jednou z nich je losování novoročních veršíků.

Aby bylo losování účinné, vedoucí sboru by měli:

1. Modlit se a shodnout, jaké téma chtějí v novém roce probírat nebo zdůraznit
2. Vyhledat v Bibli pasáže, které tomuto tématu odpovídají a stanou se podkladem pro kázání a vyučování v novém roce
3. Vybrat z těchto pasáží klíčové verše. Zde je třeba dbát na to, aby to byly verše s pozitivním obsahem a jednoznačně interpetovatelné a pokud možno snadno zapamatovatelné
4. Natisknout verše na kartičky, které se dají vložit do Bible

Ad 1. Pastor a starší, kteří jsou se svým sborem spojeni srdcem, vnímají, která témata jsou pro lidi ve sboru důležitá. Jestliže se sbor chystá v novém roce hodně evangelizovat, bude vhodné se zaměřit na pochopení evangelia, učení o Bohu a Kristově díle na kříži, na vzkříšení a Boží moc atd. Je-li ve sboru třeba posílit službu duchovních darů, bude vhodné se zaměřit na učení o Duchu svatém, na ovoce a dary Ducha svatého a na služebnosti, které dal Kristus do církve.

Ad 2. Jakmile se pastor a starší shodnou na tématu pro nový rok, musí v Bibli identifikovat pasáže, které jim poslouží jako základ pro přípravu kázání a vyučování. Některé biblické knihy mohou být daným tématem mimořádně nasyceny a stojí za to je studovat v celku. Například Kniha Skutků je tak nasycená tématem evangelizace, misie a zakládání sborů, že ucelené studium této knihy může sbor velmi dobře připravit na misijní a evangelizační službu.

Ad 3. Při výběru veršů mějme na paměti, co chceme sbor v novém roce naučit. Vzpomeňme si, jak jsme se ve škole učili cizí jazyk. Nejdřív jsme dostali za domácí úkol naučit se nová slovíčka a fráze. Teprve potom s nám učitel v hodině četl text, který tato slovíčka a fráze obsahoval. Pokud jsme svůj domácí úkol splnili, nebyl pro nás problém nový text pochopit. Když dáme lidem dopředu k dispozici klíčové verše svého kázání a vyučování, nebudeme muset tolik vysvětlovat, můžeme se věnovat hlubším úrovním porozumění. Vybrané verše by měly být pozitivní, srozumitelné a snadno zapamatovatelné. Při výběru klíčových veršů mějme na paměti, pro koho tyto verše vybíráme, nakolik jsou naši lidé schopni veršům porozumět.

Ad 4. Klíčové verše pak natiskneme s vhodnou grafickou úpravou, aby se lidé nestyděli si je založit do Bible.