Archiv pro rubriku: Jak čas plyne …

Jak čas plyne, plyneme s ním skrze různé životní zkušenosti.

Modlitba je víc než seznam přání

Skutečná modlitba buduje náš věčný vztah s Bohem. V tomto článku popíšeme modlitební schéma UVDP – Uctívání, Vyznávání, Děkování, Přímluvy (převzato z anglického ACTS – Adoration, Confession, Thanksgiving, Supplication).

UCTÍVÁNÍ – Na začátek chválíme a velebíme Boha vlastními slovy, která vyjadřují naše uznání, kdo a jaký Bůh je.

  • Všemocný, vševědoucí, všudypřítomný, věčný
  • Stvořitel, svatý, svrchovaný, spravedlivý
  • Spasitel, milující, milostivý, milosrdný, moudrý
  • Otec, dobrý, přísný, laskavý, věčně odpouštějící

VYZNÁVÁNÍ – Když jsme uznali, kdo a jaký Bůh je, musíme také vyznat, kdo a jací jsme my.

  • Jsme hříšníci, hodní se nazývat křesťany jinak než kvůli oběti Pána Ježíše Krista na kříži
  • Proto vyznáváme všechny hříchy, jichž jsem si vědomi a prosíme za odpuštění
  • “Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.” (1J 1,9)

DĚKOVÁNÍ – Jakmile jsme uznali, kdo a jaký je On a vyznali, kdo a jací jsme my, děkujeme Bohu, že pro Kristovu oběť smíme žít bez řetězů. Děkujeme mu:

  • Že nás už nesvazuje pocit viny a naše srdce je očištěno od zlého svědomí
  • Že nás už nesvazuje chtíč těla, žádost očí a touha po lidském uznání
  • Že můžeme Bohu sloužit tady na Zemi, jako bychom už teď byli v nebi
  • Že s námi Bůh napevno počítá v nebi a už brzy si nás přenese k sobě
  • Jmenovitě mu děkujeme za všechno, co vykonal a ještě vykoná v našem životě

PŘÍMLUVY – Teď, když máme jasno, kdo a jaký je On, kdo a jací jsme my a za co mu vděčíme, můžeme přistoupit k přímluvám. Modleme se postupně za spásu všech lidí z našeho okolí:

  1. Rodina a příbuzní, jmenovitě …
  2. Sousedé a kamarádi, jmenovitě …
  3. Spolužáci a kolegové, jmenovitě …
  4. Lidé ve vysokém postavení ve městě, státě, kontinentu, jmenovitě …
  5. Aktuální potřeby

Podobenství o synchronizaci počítačových aplikací

Příprava na věčný život s Kristem je jako když člověk pracuje s počítačovými programy, které se synchronizují ve dvou zařízeních.

Například aplikace Spotify funguje zároveň v počítači i mobilu. Spotify nabízí hudbu, kterou posloucháme v kanceláři. Ale už musíme končit a jít domů.

Tu nám aplikace nabídne přepínání mezi zařízeními, takže si koncert rozposlouchaný v počítači můžeme klidně doposlouchat cestou domů v mobilu.

Tak to bude s druhým příchodem Pána Ježíše Krista. Poslech na počítači je zbožná smrt a poslech v mobilu je vytržení. Díky takřka “všudypřítomnému” internetu můžu v mobilu dokončit v práci, kterou jsem začal v počítači.

Čím spíše díky všudypřítomnému Bohu budu moci plynule přejít ze zbožné smrti do vytržení!

Vždyť “ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve”, potom živí, kteří se toho dočkají, budou spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu (srov. 1Te 4,16n).

Raději věřím ve smrt, než ve vytržení: moje soukromá eschatologie

1. Smrt je pro mě jistá, zatímco vytržení možné. Je možné, že se, stejně jako generace přede mnou, vytržení nedožiju. Ale určitě se dožiju své smrti.

2. Příprava na zbožnou smrt mě připraví taky na vytržení. Avšak příprava na vytržení mě může uvést do zmatku, protože v církvi je až příliš mnoho rozmanitých názorů.

3. Smrt se nedá zpochybnit, protože je konstantou každého človeka. Jednoho dne zemřu, ať chci, nebo ne.

4. Vytržení se šikovným žonglováním se slovy zpochybnit dá. A navíc je velmi pravděpodobné, že vytržení za mého života nenastane.

5. Názor na vytržení se mění podle situace. Když církev a její vliv ve společnosti roste, převažuje triumfalismus. Protože je nám dobře, budujeme „ráj na zemi“.

6. Když je církev pod tlakem a odevšad čelí pronásledování, převažuje pietismus. Protože je nám zle, vzdycháme a křičíme k Bohu, aby si nás už vzal.

7. Než ztrácet čas v bludišti eschatologických teorií, raději chci už teď trvale žít v Boží blízkosti. Pán mě přenese k sobě, až to uzná za vhodné, mě je jedno jak a kdy.

Druhý příchod a působení antikristova ducha

Bůh nám některé věci říct nechce, a to se zejména týká data druhého příchodu Pána Ježíše. To je Otcova třináctá komnata. Je to jako v kdysi ráji. Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Genesis 2,16-17) Člověk neposlechl a doplatil na to.

Co se stane, když navzdory zákazu vstoupíme do Otcovy třinácté komnaty? Dopustíme se jednoho z následujících extrémů?

  1. Prvním je zbožné věštění druhého příchodu, srov. 2Te 2
  2. Druhým je bezbožné zesměšňování druhého příchodu, srov. 2Pt 3

Zbožné věštění druhého příchodu je založeno na vkládání vlastních myšlenek do biblického textu. Říkám “zbožné”, protože byť se jedná o věštění, je vedeno snahou vyburcovat Boží lid ke svatosti. Příkladem zbožného věštění je každá datovaná předpověď příchodu Krista.

Bezbožné zesměšňování druhého příchodu je založeno na zpochybnění věrohodnosti Bible a může být důsledkem zbožného věštění. Lidé svedení k falešnému datu druhého příchodu Páně nakonec zahořknou nejen vůči falešným kazatelům, ale také vůči Písmu, které oni mluvkové tak brilantně citovali.

Zbožné věštění druhého příchodu a jeho bezbožné zesměšňování jsou dílem antikristova ducha. Antikristův duch působil už v prvotní církvi (1J 2,18.22; 4,3; 2J 1,7). Dnes vidíme jeho projevy zejména v teologickém a morálním odpadlictví církve.

Teologické odpadlictví současné církve spočívá v popření původního učení Ježíše Krista a jeho Dvanáci apoštolů.

  1. Někteří duchovní služebníci odpadají od prosté víry a věnují se technikám, na jejichž pozadí jsou démonické síly (1Tm 4,1). Nejedná se jen o uctívání svatých a sakramentalismus – to je spiritismus a modlářství. Jedná se také o pokusy manipulovat Bohem skrze tzv. zákon víry a vyšší poznání – to je okultismus a gnosticismus.
  2. Vznikají skupiny pseudokřesťanů, kteří nesnesou zdravé učení a shánějí si učitele podle vlastních choutek (2Tm, 4,3-4). Opouštějí paradigma vedoucího, které žádá, aby byl vzorem v řeči, chování, lásce, víře a čistotě (1Tm 4,12) a zavádějí paradigma vedoucího, který má být především silným „vůdcem“ (srov. L 22,24-27)
  3. Falešní vůdcové nabízejí laciné spasení, upozaďují potřebu ovoce pokání a svatosti, bez níž nikdo nespatří Pána (Žd 12,14). Říkají, že přece nikdo není bez hříchu, a tedy kdo má právo soudit druhého? Doktrína znovuzrození se stává přítěží (1J 3,9n). Místo toho se buduje uživatelsky přívětivá církev, „v jejímž stínu je tak příjemně“ (srov. Oz 4,13)
  4. Lžiučitelé zavádějí zhoubné nauky, které popírají Panovníka, a tak získávají mnoho následovníků. Avšak kvůli jejich nemorálnímu životu nakonec lidé opovrhnou církví i evangeliem (2Pt 2,1-3).

Morální odpadlictví současné církve spočívá v popření kodexu Desatera ve prospěch většinového kodexu světa.

  1. Některé církve kvůli penězům, počtu členů a společenské prestiži ochotně tolerují téměř jakýkoliv hřích.
  2. To je provázeno zneužíváním znalostí dobového pozadí Bible. Zdatní mluvkové žonglují se slovy a fakty tak, aby morální imperativy Desatera “zůstaly” v dávné minulosti a oni mohli učit, že nás se už netýkají. Proč bychom si nemohli, na základě “nejmodernějších vědeckých výzkumů” zlegalizovat v církvi třeba LGBT?
  3. Evangelium nesení kříže volající po rozhodném zřeknutí se hříchu a sebezapření – takové evangelium se stává velmi vzácným.
  4. Protože se v církvi rozmáhá nepravost, vychládá láska mnohých a lidé odcházejí do světa (Mt 24,12).
  5. Noví věřící jsou při návštěvě církve hýčkáni a uklidňováni, že my nejsme sekta. Máme sice v názvu slovo “církev”, ale zato nabízíme i skvělou kávu …
  6. Církev ztrácí slanou chuť, je vlažná a tím nepřesvědčivá a neatraktivní.  

To všechno se děje vlivem antikristova ducha.

Podobenství o pravém a levém zpětném zrcátku

Na věčnost se člověk dostane buď branou časné smrti, nebo skrze vytržení. Naše smrt je mnohem pravděpodobnější než naše vytržení. Následující podobenství mluví o tom, že kdo zbožně zemře, tomu bude vytržení přidáno.

Příprava na věčný život s Kristem je jako když řidič couvá do garážového přístřešku.

Kdykoli couvá do úzkého průjezdu, musí dávat pozor, aby nenarazil do dřevěných sloupků, které jsou vpravo, ani do betonových schodů, které jsou vlevo. V tom mu pomáhá pravé a levé zpětné zrcátko.

Kvůli svému omezenému perifernímu vidění se řidič nedokáže dívat do obou zrcátek najednou.

Kdykoli se o to pokusí, ztrácí orientaci v prostoru, zmateně otáčí volantem na nesprávnou stranu a nakonec se musí vrátit zpátky na ulici a zacouvat znovu.

Časem řidič přišel na to, že když se soustředí pouze na pravé zpětné zrcátko, aby podle něj zacouval těsně vedle sloupků, levé zrcátko už skoro nepotřebuje. Protože když správně zaparkuje pravou stranu auta, levá strana se postará sama o sebe a bezpečně se vyhne betonovým schodům.

Tak to bude s druhým příchodem Pána Ježíše Krista. Pravé zrcátko je příprava na smrt a levé zrcátko je příprava na vytržení. Kdo dobře zaparkuje na konci života, má vytržení jisté. Kdo zemře jako upřímný křesťan, tomu bude vytržení přidáno.


Boží třináctá komnata

On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. —Skutky 17,26-27

Podobně jako Bůh určil pevná údobí i hranice lidským sídlům (srov. Gn 1,28), určil tak i hranice lidskému poznání (Ž 139,6; Ř 11,33-35) a lidskému věku (Ž 90,10). Tyto hranice jsou konstantní, nelze je překonat. Máme však tu čest v rámci těchto hranic hledat Boha a jeho blízkost (Př 25,2).

Bůh určil pevné hranice lidským sídlům

Jsem fanouškem sci-fi. Hlavní myšlenkou seriálu Star Trek je odvážné poznávání vesmíru, hledání nových forem života a nových civilizací. Ačkoliv bych si přál, stejně jako statisíce dalších fanoušků, aby se vesmír stal naším alternativním domovem, jsou to jen sny. Naším domovem je planeta Země a současný vesmír zůstane nehostinným místem. Pokud ovšem Bůh neplánuje při stvoření nové země provést terraformaci (tj. pozemštění) nového nebe (srov. Zj 21,1). Pak bychom mohli bydlet také na jiných planetách.

Bůh určil pevné hranice lidskému věku

Obdivuji pokroky lékařské vědy a zdravotní péče. Naši předkové umírali na nemoci, které díky prevenci téměř vymizely. V roce 1960 byla průměrná délka života na naší planetě 52,57 roku, zatímco v roce 2016 to bylo už 72,04 roku. V dnešní době je nejvyšší průměrný věk v Japonsku – 82,6 roku. V České republice je průměrná délka života 77,1 roku. Optimistické výhledy říkají, že průměrná délka dožití přesáhne 100 let. Ačkoliv bych si přál, aby se život prodlužoval neustále, nemohu si nevšimnout, že každý nakonec zemře.   

Bůh určil pevné hranice lidskému poznání

Když se dívám na výsledky lidského bádání a umělecké tvořivosti, jsou natolik úchvatné, že věřím v jejich Božský původ. Stvořitel daroval některým jedincům veliké nadání, a tím nám ostatním zpřístupnil úchvatné věci svého stvoření, už ať ve formě vědeckých objevů, architektury a výtvarného umění, hudby, literatury atd. Ovšem některé věci se Bůh rozhodl lidem zatajit. Existuje Boží třináctá komnata, kam nemáme chodit.

Musíme přijmout meze našeho poznání

“Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné (CSP: odhalené) však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona.” (Dt 29,28) Tento verš rozděluje poznání na to, které je skryté a patří jen Hospodinu, a na to, které je odhalené abychom my a naši potomci podle něho žili.

Těsně před tím, než byl Pán Ježíš před zraky svých apoštolů vzat vzhůru, řekl: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,7n). Pán těmito slovy odpověděl apoštolům na jejich poslední otázku, která zněla: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“

Nebylo to poprvé, co učedníci řešili, kdy bude nastolena konečná Boží vláda v Izraeli. Známe zklamání Kleofáše a jeho druha, když řekli: “A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael.” (Lk 24,21). Také to nebylo poprvé, co Ježíš řekl, že se Otec rozhodl utajit den a hodinu jeho druhého příchodu. “O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám (Mt 24,36, srov. Mk 13,32)

Bůh nám některé věci jednoduše říct nechce, týká se to i data druhého příchodu Pána Ježíše. To je Otcova třináctá komnata (srov. Gn 2,16-17).

Na druhou stranu nám dal Bůh k dispozici dvanáct jiných komnat, kde se můžeme volně pohybovat a zkoumat, co chceme. V oněch dvanácti komnatách jsou věci zjevené a na prvním místě k nim patří Kristovo dílo spásy.

Bileámova oslice

Bileámova oslice dnes promlouvá lidským hlasem, aby varovala církev před bláznovstvím (2Pt 2,16):

  • Nepřekračujte konstantní hranice, které Bůh určil lidskému poznání
  • Neposouvejte dávnou mez, kterou váš nebeský Otec stanovil (srov. Př 22,28)
  • Nepřeskakujte mantinely lidské přirozenosti a Boží svrchovanosti
  • Neusilujte o poznání, které vám Otec dát nechce
  • Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci

Naše věc je zápasit o duše nevěřících ve městě, regionu, zemi, zahraničí (srov. Sk 1,8). Co se týče Kristova návratu, ten nepřivoláme, když budeme civět do nebe nebo do eschatologické literatury. Kažme evangelium. Mezitím se Pán Ježíš vrátí právě tak, jak ho viděli apoštolé odcházet (Sk 1,9).

Jak se utváří křesťanská teologie

Všechno začalo pozorováním života Ježíše Krista a jeho učedníků. Tak vznikla evangelia popisující život a dílo Pána. Tak vznikly Skutky popisující rozšíření evangelia. Tak vznikly epištoly řešící konkrétní problémy v prvotní církvi. Tak vznikla kniha Zjevení odhalující, co se děje v církvi a co se teprve stane.

Písemné záznamy očitých svědků prvotní církve jsou primárními zdroji křesťanské teologie. Avšak vznikly v dobách, kterým nerozumíme. Kultura, jazyk a politická situace tehdy a tam – na Blízkém východě 1. století – je pro nás tady a teď – v Evropě ve 21. století – mnohem vzdálenější, než třeba kultura nezasažených národů nejodlehlejší částí světa.   

Když utváříme křesťanskou teologii, spoléháme na konstanty, které nás s pisateli Bible spojují. Jsou to:

  • Boží konstanta
  • Antropologická konstanta

Boží konstanta znamená, že Bůh byl a bude stejný. Byl a bude věčný a všudypřítomný a spojuje nás “v živém přenosu” s pisateli Bible v minulosti. On je tehdy a tam, ale zároveň je tady a teď. Právě teď Bůh v minulosti pomáhá apoštolu Pavlovi formulovat dopis z vězení. Zároveň nás tady teď uvádí do jeho správného pochopení. Díky Boží konstantě jsme schopni porozumět, co měl Bůh na mysli v době pisatelů a správně vykládat staré texty pro naši dobu.

Antropologická konstanta znamená, že se člověk ve své duchovní esenci nevyvíjí. Jsme stejně hříšní jako třeba lidé v dobách Lotových (L 17,28). Zároveň toužíme po věčnosti stejně jako lidé v dobách Šalomounových (Kaz 3,11). Ani my nejsme lepší, než naši otcové (1Kr 19,4) a Bůh ani nám nežehná pro naši spravedlnost (Dt 9,5-6). Bůh žehná pouze člověku, za kterého byla prolita krev smíření. Díky antropologické konstantě jsme schopni porozumět vnitřním stavům pisatelů biblických textů, které vznikly v dávných dobách.

Z hlediska antropologické a Boží konstanty je pro křesťanskou teologii klíčové rozvíjet důvěrný vztah s Bohem. Tím nezlehčuji důležitost historie a textové kritiky. Avšak prospěšnost intelektuálního studia je omezována mantinely důvěrného vztahu s Bohem. Tady jsme z jedné strany ohraničeni Boží konstantou všudypřítomnosti a vševědoucnosti, z druhé strany antropologickou konstantou hříšnosti a touhy po Bohu.

O nezbytnosti důvěrného obecenství s Hospodinem psal Jeremjáš, když se zamýšlel nad tím, jak mohou někteří jeho kolegové vydávat své sny za slovo od Hospodina (Jr 23). Na jedné straně mluvil Hospodin o neodvratnosti sedmdesátiletého babylonského zajetí. Na druhé straně prorok Chananjáš z Gibeónu na prorocké konferenci v Jeruzalémě triumfalisticky oznámil, že do dvou let Hospodin zlomí jařmo Nebúkadnesarovo a navrátí do Jeruzaléma krále Jójakína i všechny, kdo byli odvedeni do Babylónu (Jr 28).

Jeremjáš analyzoval postoje falešných proroků své doby a za hlavní příčinu jejich selhání označil absenci důvěrného obecenství s Hospodinem (Jr 23,18.22). Nedostatečné studium Písma, málo soukromých modliteb, málo samoty s Bohem, netrpělivost, povrchnost a ctižádostivost měly v Judsku přelomu 7. a 6. století před n. l. fatální následky.

  • Proroci – dnes jsou to kazatelé a pastoři – neohlašovali v Hospodinově jménu Boží slovo, ale své sny (Jr 23,25)
  • Podobně jako kdysi Baalovi proroci v Samaří, také i judští proroci povýšili své vize nad Písmo (Jr 23,27 srov. v. 13-14)
  • Dopouštěli se plagiátorství, když si navzájem kradli myšlenky a nesnažili se o své vlastní  (Jr 23,30).
  • Svedli věřící ke klamnému doufání (Jr 28,15)
  • Důsledkem jejich duchovní služby byla naprostá zkáza Hospodinova chrámu a celého Jeruzaléma včetně hradeb (Jr 28,13-14 srov. 2Kr 25).  

Pravá křesťanská teologie tedy musí být utvářena v důvěrném obecenství s Kristem, který se odehrává mezi mantinely antropologické a Boží konstanty.

Eschatologie a poslední věci člověka

Poslední věc, kterou člověk na zemi zažije, je smrt, a možná vytržení. Jelikož smrt je jistá, zatímco vytržení možné, kladu si tyto otázky:

  • Proč se mám zabývat vytržením, které možná nezažiju, a ne raději smrtí, která mě nemine?
  • Proč bych si měl lámat hlavu nad eschatologickými teoriemi, když mě ani jedna zcela neuspokojuje?
  • Raději se budu zabývat otázkou, jak zbožně žít a zemřít. A vytržení mi bude přidáno.
  • Následující podobenství hovoří o tom, že zabývat se svou smrtí je užitečnější než se zabývat druhým příchodem.

Příprava na věčný život s Kristem je jako když řidič couvá do garážového přístřešku. Když zajíždí pozpátku do úzkého průjezdu, musí dávat pozor, aby nenarazil do dřevěných sloupků, které jsou vpravo, ani do betonových schodů, které jsou vlevo. V tom mu pomáhá pravé a levé zpětné zrcátko.

Kvůli svému omezenému perifernímu vidění se řidič nedokáže dívat do obou zrcátek najednou. Když se o to pokoušel, ztrácel orientaci v prostoru, zmateně otáčel volantem na nesprávnou stranu a nakonec se musel vrátit zpátky na ulici a zacouvat znovu.

Časem řidič přišel na to, že když se soustředí pouze na pravé zpětné zrcátko, aby podle něj zacouval těsně vedle sloupků, levé zrcátko už skoro nepotřebuje. Protože když správně zaparkuje pravou stranu auta, levá strana se postará sama o sebe a bezpečně se vyhne betonovým schodům.

Tak to bude s druhým příchodem Pána Ježíše Krista. Pravé zrcátko je příprava na smrt a levé zrcátko je příprava na vytržení. Kdo dobře zaparkuje na konci života, má vytržení jisté. Kdo zemře jako upřímný křesťan, tomu bude vytržení přidáno.

Odpusť, Otče, Oliveru Frljićovi a Huse na provázku

Ježíš Kristus není pro mne jen symbolem křesťanství. Je to můj Pán a živý Bůh, se kterým denně mluvím a řeším všechny věci. Proto mě hluboce uráží, že někdo mého Spasitele, byť jen metaforicky, pojímá jako muže, který si svléká kalhoty a znásilňuje ženu. 

Autorovi Oliveru Frljićovi a divadlu Husa na provázku, které nastudovalo hru „Naše násilí a vaše násilí“, nepřeji zlé. Můj Pán se na kříži za své hanobitele modlil: „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí.“ K Jeho modlitbě se chci přidat.

Otče, odpusť prosím Oliveru Frljićovi a Huse na provázku, protože pohrdli tím, že se v České republice slaví Vánoce a Velikonoce a Velký pátek. Naše země tak vyjadřuje uznání, že křesťanské hodnoty utvářely základy české kultury. 

Otče, odpusť prosím Oliveru Frljićovi a Huse na provázku, protože si neuvědomili co dělají. Jestliže zákony České republiky vyžadují úctu ke státním symbolům a jejich hanobení trestají pokutou, čím spíše budeš pokutovat Ty, Otče, všechny hanobitele svého Syna.

Oliver Frljić a Husa na provázku si zaseli prokletí. Kéž bys jim dal, Otče, milost pokání, aby to prokletí nemuseli sklízet.

„Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ (Galatským 6,7)

Tři vzpomínky na bratra Pavla Kocura

Vzpomínka první

První vzpomínka se váže k podzimu 1981. Tehdy mě kamarád ze střední školy – Vladan poprvé přivedl na Smíchov ke Kocurům. Byl jsem v 1. ročníku pedagogické fakulty a víru v Krista jsem nebral vážně. Kocurovi měli byt v prvním poschodí, v ulici Svornosti 21. Byt tvořila dlouhá chodba, z níž vedly jedny dveře do ložnice a jedny do kuchyně. Z kuchyně se pak vcházelo do velkého obývacího pokoje, kde bývaly bohoslužby.

Vladan mě přivedl ke Kocurům podvečer, doma byla sestra Helenka, manželka bratra Pavla a jejich synové Petr a Pavel. V žádném případě jsem se nechtěl nechat zlanařit do jakési církve. Ti lidé mi byli sympatičtí, ale můj postoj byl pevný: „Nikdo mi nemůže dokázat, že Bůh existuje!“ Byl jsem připraven se celé hodiny přít a zpochybnit jakýkoliv argument, který by co jen vzdáleně potvrzoval existenci vyšší bytosti.

Pak nás sestra Helenka pozvala k večeři. Nebylo to nic honosného, nějaký chléb s uzeninou a jeden druh čaje, který se rozléval do hrnků ze skleněné konvice. Naše rozhovory a moje odmítání víry volně pokračovaly, ale začal jsem ztrácet sebejistotu. Prostota a pokora, s jakou nás tehdy sestra Helenka uhostila, byla nevysvětlitelná a vydala za tisíce argumentů. Tady jsem se setkal s praobyčejnou Boží láskou v podobě křesťanské pohostinnosti. Když se na to ohlížím zpětně, právě zde mě začal Duch svatý usvědčovat z hříchu.

Vzpomínka druhá

Druhá vzpomínka má přesné datum – neděli 18. dubna 1982. Dopoledne jsem byl na koleji a připravoval se do školy, ale najednou ke mně promluvil Duch svatý. Věděl jsem, že mi dává příležitost stát se křesťanem, ale že to mohu odmítnout. Vydal jsem se ze Staré Boleslavi do Prahy, kamarád Vladan bydlel na Proseku. Vzhledem k tomu, že jsem se s ním dosud o víře jen hádal, raději mě Vladan vzal na Smíchov ke Kocurům.
V kuchyni jsem řekl přede všemi, kdo právě u Kocurů byli, aby přišli do kuchyně. Nevím už přesně, jestli tam byli všichni členové rodiny, avšak dobře si pamatuji, jak bratr Pavel stál vlevo vedle mne. Jakmile jsem vyslovil: „Rozhodl jsem se vyznat Pána Ježíše,“ bratr Pavel začal děkovat Bohu. Potom si mě zavolal do obýváku a přečetl mi slova z 10. kapitoly Janova evangelia: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ Tehdy jsem těm slovům nerozuměl, ale když jsem od Kocurových odcházel, vyložil jsem si to po svém: „Ke Kocurům jsem vešel jako hříšný člověk, ale teď vycházím od nich jako nový člověk, před kterým je úplně nový život a nový začátek.“

Vzpomínka třetí

Třetí vzpomínka se váže ke květnu nebo červnu roku 1982, kdy jsem se poprvé setkal s bratrem Rudkem Bubikem, který byl u Kocurů na návštěvě. Ve svém duchovním životě jsem měl dva otce: bratra Pavla Kocura a bratra Rudolfa Bubika. Vybavuji si je oba, jako by to bylo dnes. Seděli jsme, já a myslím ještě kamarád Vladan, v obýváku na rozkládacím gauči. Bratr Pavel seděl naproti a vedle něho bratr Rudek.

Vidím bratra Pavla, jako by to bylo dnes, jak se raduje jako kluk. Neustále se usmívá, vrtí se v křesle a je nadšený, že noví mladí lidé uvěřili v Krista. Bratr Rudek však vypadá vážně a přísně. Tehdy jsem nevěděl, že byl právě proti němu veden zátah STB, který měl v létě vyvrcholit jeho uvězněním.

Takto vidím bratra Pavla dodnes – sedícího v křesle, jak se raduje jako kluk. Prostá víra, obětavá láska a psychická odolnost byly nejsilnějšími stránkami jeho služby. Spolu se sestrou Helenkou obstáli v těžkých zápasech, když čelili zastrašování STB, ale také četným kritikům z církve. Kéž bych se mohl vrátit v čase a být jim v těžkých dobách lepší oporou, než jsem byl ve skutečnosti. Bože, odpusť mi prosím.

Kdykoli vzpomínám na bratra Pavla a sestru Helenku, přichází mi na mysl verš z Listu Židům 6,10:

„Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.“