Rubriky
Jak čas plyne ...

Nekrolog za Mgr. Alenu Vršťalovou

Mgr. Alena Vršťalová se narodila 6. června 1937 v Hodoníně do rodiny cihláře Ludvíka Chytila. Zažila bombardování Hodonína, zažila dobu komunismu. Po maturitě na gymnáziu v Hodoníně studovala na Palackého univerzitě v Olomouci. Provdala se za Mgr. Iva Vršťalu a narodila se jim dcera Yvona. Svůj produktivní věk zasvětila průmyslové škole v Hodoníně.

Od dětství byla katolickou křesťankou, avšak v roce 1988 vstoupila do sboru v Nejdku. To je dnešní Apoštolská církev Břeclav. Ve vodě znovuzrození byla pokřtěna v Apoštolské církvi Brno. Když ji Ježíš pokřtil v Duchu svatém, její první nebeská slova zněla: „Kare lamba, lamba dei.“ Výraz, s jakým ta slova říkala a zpívala, vyjadřoval vděčnost za záchranu.

Spolu s Katkou Zemanovou a Bohuslavem Cupalem se začali scházet k modlitbám. Říkala tomu: „My tři a kytara.“ Zde se zrodila dnešní Apoštolské církve Hodonín.  

V roce 1994, kdy oficiálně odcházela do důchodu, povolal Ježíš sestru Alenu na biblickou školu v Kolíně. Tady sloužila jako zástupkyně ředitele 23 let. Do skutečného důchodu odešla v roce 2017, ve věku 80 let.

V posledních třech letech se zhoršil její zdravotní stav, sestra Alena už nemohla sama vycházet z bytu. V říjnu 2020 se nakazila covidem, ale uzdravila se. Poté se o ni pět měsíců vzorně starala její dcera Yvona. Na čas se jí zlepšila hybnost, avšak v dubnu onemocněla zánětlivou chorobou. Byla hospitalizována a v pátek 16. dubna 2021 odešla na věčnost.

Sestra Alena vedla chvályhodný život. Měla mimořádný dar výřečnosti, dovedla pohotově a vtipně formulovat myšlenky. Ráda používala průpovídky z rodného Slovácka. Její výroky jako: „Život je zvyk, cvik a domluva“, nebo „Dojdou roky, dojdou kroky“, nebo „Starý člověk – hotová opica!“ – tyto a podobné průpovídky nám budou ještě dlouho znít v uších.

Uměla se vybraně chovat. Uměla hezky jednat s lidmi. Ještě po letech ji studenti vyhledávali a žádali o radu.

Jako ředitel školy byl jsem nadřízeným sestry Aleny. Ona mě však svými zkušenostmi převyšovala a byla mi mateřským mentorem. Sestra Alena vnesla do školy zlepšení, zavedla precizní systém evidence studijních výsledků a vysokou jazykovou úroveň písemností. To opakovaně vysoce hodnotila také Česká školní inspekce. Nejvíc si vážím loajálnosti sestry Aleny. Když použiji jejího slovníku: „Stála při mně jako šavla při boku v dobém i zlém.“

Dalo by se ještě mnoho mluvit o chvályhodném životě naší sestry. Byla znovuzrozena v Kristu a než ji osvobodil od těla, žila tak, že jeho jméno bylo oslaveno. Přesto se neodvažuji tvrdit, že od chvíle, kdy přijala vodu znovuzrození, už se nikdy neprovinila proti Božímu přikázání. Jak řekl Augustin z Hipponu: „Běda dokonce i chvályhodnému lidskému životu, pokud by jej Bůh zkoumal bez milosrdenství.“

Ponechme tedy stranou dobré skutky naší sestry, maminky, babičky, prababičky, kolegyně, přítelkyně, a společně s ní prosme Boha za odpuštění jejích hříchů. Víme, že naše sestra jednala milosrdně a ze srdce odpustila svým viníkům. Kéž také Bůh odpustí její viny, jestli se nějakých dopustila. Prosme též za sebe, jestli jsme se my vůči sestře Aleně provinili. Kéž Boží milosrdenství zvítězí nad soudem, vždyť Bůh slíbil, že milosrdným prokáže milosrdenství.

Věřím, že to, o co teď Boha spolu s naší sestrou prosíme, On už udělal. Sestra Alena denně na modlitbách přistupovala k oltáři Božího milosrdenství v nebesích. Proto máme naději, že i teď, když je už na odvrácené straně smrti, stojí před oltářem svého nebeského Otce. Byl zrušen její dlužní úpis, její odpůrce ďábel byl poražen. Byla vykoupena krví, kterou Kristus prolil na kříži konkrétně za ni.

Rubriky
Pedagogika

Vzděláváme pro věčnost

Motto Vyšší odborné školy misijní a teologické (dále jen biblické školy nebo VOŠMT) zní: „Vzděláváme pro věčnost“. Klademe si otázku: „Co budou naši absolventi potřebovat na věčnosti s Kristem?“

Svatá Písma říkají, že budou potřebovat dvě věci, jimiž jsou víra a posvěcení. Bez víry není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6). Jde konkrétně o znovuzrození skrze osobní víru ve smírčí oběť Ježíše Krista (2Tm 3,15). A bez posvěcení nikdo neuvidí Pána (Žd 12,14). Myslí se tím vnitřní oddělenost od světa vyplývající z důvěrného vztahu s nebeským Otcem. Jak se náš vztah s Otcem prohlubuje, proměňuje se také náš charakter do podoby Krista (Ef 1,15-17; F 1,9-11). 

Jelikož jsou víra a posvěcení pro věčnost nezbytné, učinili jsme z nich průřezové kompetence našeho vzdělávacího programu.

Kristovou obětí jsme už teď věčně zachráněni, avšak zatímco žijeme v pozemské cizině, vykonáváme duchovní službu. Klademe si tedy otázku: „Co budou naši absolventi potřebovat k duchovní službě v církvi?“

Svatá Písma nám říkají, že člověk náležející Bohu má být důkladně vystrojený ke každému dobrému činu (2Tm 3,17). Tím se nemyslí dělání čehokoliv, co momentálně považuji za správné. Myslí se tím činění Boží vůle (Ř 12,1-2). A Boží vůle je, aby byli všichni lidé zachráněni a došli poznání pravdy (1Tm 2,4). Sám Bůh se přece vydal na záchrannou misi a chce, abychom se k němu přidali (1K 3,9). Odkryl lidem cestu záchrany a my jsme toho svědky (Sk 3,15). 

Jelikož je záchranná mise pro našeho Otce tolik důležitá, učinili jsme teologii “Missio Dei” řídícím principem našeho vzdělávacího programu.   

Život církve zde v pozemské cizině předpokládá jistou funkční gramotnost. Klademe si otázky: “Jaké kompetence budou naši absolventi potřebovat pro práci v církvi? Jaké postoje, jaké dovednosti a jaké znalosti by měli mít, aby obstáli v duchovní službě 21. století, a nakonec vešli pokojně v radost svého Pána (Mt 25,21)?”